Přechod Pyrenejí

1. den - sobota - 24.8.2019

Naše cesta tentokrát začíná vlastně již v pátek večer, když po návratu z práce dobalíme poslední věci a po 19h odjíždíme trolejbusem do Otrokovic. Tam chvíli čekáme na zpožděné EC z Polska a vyrážíme směr Vídeň. Ve vlaku nás mile překvapí oba průvodčí a to zcela mimořádně i ten český, který nás při kontrole jízdenek z nějakého důvodu přehlédne. Když ho pak před hranicemi vyhledám a prosím o označení jízdenky, jak to vyžaduje přepravní řád, strašně se mi několikrát omlouvá, že si nás nevšiml. A to přestože očividně v Břeclavi po hodně dlouhém dni právě konečně končí. Nastoupivší Rakušák nám pak po německém hlášení podá úplně stejně důkladné hlášení v plynné češtině pouze s drobným přízvukem, pročež poté angličtinu už tak trochu odrbe :-) Nicméně na příjezdu do Vídně se perfektní německé a české hlášení opakuje s informací o aktuálních odjezdech vlaků na letiště, což nám skvěle hraje do karet. Na Wien Hauptbahnhof díky tomu rychle vyskakujeme, běžíme koupit do automatu lístky na vlak na letiště a zpátky na perón, kde už stojí nachystaný Railjet. Díky tomu jsme z Otrokovic na letišti ve Schwechatu za rekordní 2,5h!

Na letišti vážíme batohy u self-checku a potvrzujeme si náš dojem, že jsou ale brutálně těžké - krosny 16kg + 28kg asi na 40 kg dohromady neukecáme, takže budem muset poněkud obtěžkat příruční mini-batůžky. Teď se nicméně jdeme natáhnout na nějaké klidnější místo. Vyhrává chodba v horním patře 3. terminálu u prayers room, kde si rozložíme karimatky a pár hodin předstíráme dost nic moc "spánek".

Budík 3:45 tedy není zas takový problém respektovat. Rychle vyhazujeme pár nejtěžších balíků jídla z krosny do příruční tašky, kde byly pohory (ty holt musí na nohy). Snad se do limitu 2x20kg odbavené + 2x10kg palubní + 2x malé příruční vejdeme. Slečna na check-inu to naštěstí nijak nekomentuje a můžeme na kontrolu, která proběhne zcela klasicky - já absolvuji důkladnou osobní prohlídku a Jirka musí sundávat boty :-) U gate chvíli předstíráme spánek, ale to už je hodně špatné divadlo.

Letadlo je naloděné včas, nicméně stejně odlétáme s půlhodinovým zpožděním a ani nevíme proč. Budeme to mít v Barceloně docela naknap asi. Naštěstí zavazadla dostáváme rychle a bez komplikací a můžeme vyrazit přes celé letiště na vlak do města. Na stanici nás bohužel zdrží automat na lístky, který hodně dlouho zpracovává naši kartu a pak ji vrátí a transakci zamítne, takže se nákupem musíme proklikat znovu a zaplatit hotově, kvůli čemuž nám ujede vlak. Naštěstí i dalším spojem za půl hodiny autobus do Pyrenejí pořád stíháme.

Nasedáme do vlaku a o dvě stanice dál přisedá děda s houslema a reprákem na vozíku. Zapne muziku a ... Despacito - oblíbená píseň Uruguajců, kteří s námi bydleli v Te Puke na NZ - slyšeli jsme ji asi tak zhruba milionkrát :-)

Vysedáme na Barcelona Sants a díky jedné z mála věcí, které jsme věnovali domácí přípravu, nacházíme autobusové nádraží bez problému. Jinak bychom to hledali tak asi půl dne. A jak se záhy ukáže, s angličtinou si tu asi moc nepokecáme, když se ptám řidičů autobusu se stejnou cílovou stanici Huesca, jestli jedou do Barbastra, tak jediné, co mezi záplavou španělštiny vypotí, je "long, long". V překladu to znamená "Bohužel tento autobus v Barbastro nestaví, musíte jet tím dlouhým autobusem, co stojí druhý v pořadí." Což samozřejmě bez problémů pochopíme a nastoupíme do správného busu ;-) Klimatizaci velice oceňujeme, i když tedy těch 17°C je už trochu na hraně, ale autobus je luxusní, popravdě kam se hrabe Student Agency (RegioJet) co se výbavy týče. Cestu španělským vnitrozemím tedy krátíme sledováním filmu (naštěstí v angličtině).

V Barbastru nás čeká nudné odpoledne na lavičce na náměstí pod stromem u autobusového nádraží. Očividně siesta platí i pro dopravu a odpoledne autobusy nejezdí, musíme počkat na přípoj do Benasque, co přijede až v podvečer za 4h. Vystřídáme se u batohů a projdeme si alespoň městečko. Dokonce se nám podaří sehnat zmrzlinu a dvě flašky vody, co vypadají, že by mohly drsné podmínky na treku vydržet. Horké odpoledne nakonec docela uteče a poslední zbytek nervozity je pryč, když bus do Benasque opravdu přijede a naloží nás.

Cesta vede z větší části docela drsným údolím/kaňonem. Silnice je místy úzká tak maximálně na náš bus a řidič si to zatáčkami praží hlava nehlava. Popravdě nechtěla bych sedět v nějakém protijedoucím autě, ale kupodivu se nám všichni bez nehody vyhnou. V 19h jsme konečně na místě a překvapí nás, jak město takhle večer naplno žije. Všechny obchody otevřené, což nám přichází vhod, protože sháníme bombu k vařiči. Potřebujeme střední velikost a všechny outdoor obchody mají jen malou a velkou. Nakonec ale uspějeme v jakémsi suvenýr-shopu, i když cena je tu suvenýrově vysoká, ale my teď hrajem na hmotnost a velikost. Každopádně ale jen totálně narvaný batoh a fakt, že právě začínáme 14 dní treku, mi zabrání pořídit si nějaký outdoorový suvenýr. Příště musíme v Benasque končit :-)

Nahazujem batohy, přesedáme na pěškobus a volným tempem zdoláváme poslední 4km do kempu. Potkáváme Čechy-lezce, co jsou tu s malým klukem na dovolené, a když se dozví, že máme v plánu na dva týdny vyrazit do hor natěžko s báglem a stanem, neskrývají drobnou závist. My si popravdě teď moc nezávidíme, už jsme 39h pořádně nespali, z toho poslední dvě třetiny trávíme na cestě a momentálně nás tíží obrovské bágly na zádech, ale ráno už to snad bude lepší :-) Kemp Aneto je docela fajn, stavíme stan, rychle vaříme, sprcha a spát, jsme úplně mrtví.

2. den - neděle - 25.8.2019

Ráno si přispíme a balíme v klídečku, takže vyrážíme až v 10:30. Na odchodu nás ještě chvíli zdrží MTB závod, který právě probíhá po cestě, kudy chceme jít. Cesta hlavním údolím nás přivede k přehradě a za ní odbočujeme do vedlejšího údolí Vallibierna. Cesta je pořád široká, takže se nám jde relativně dobře, i když máme solidně naloženo a vlastně výhradně stoupáme. Kolem třetí hodiny jsme u Refugi de Coronas, kam několikrát denně zajíždí terénní mikrobusy, a dál už musí každý pěšky. Až doteď jsme téměř nikoho nepotkali, ale během našeho oběda se najednou ze všech stran zjeví několik skupin lidí, očividně je to oblíbená cílová zastávka turistů a mikrobusy budou využívané.

Kousek nad chatou odbočujeme z hlavního údolí (a z naší hlavní trasy po páteřní stezce GR 11) podél potoka vzhůru k jezerům Coronas. Jelikož předpověď počasí na zítra je poměrně příznivá a s časem teď rozhodně nebojujeme, máme v plánu zkusit zdolat Pico de Aneto - nejvyšší horu Pyrenejí. Za chvíli skončí les, slunce pere a my se pomalu plazíme do šíleného krpálu. Postupnými přískoky se ale nakonec úspěšně podél potoka a dvou jezer vyšplháme až k jezeru nejvyššímu. Je půl osmé večer, jsme ve 2700m.n.m, ráno jsme začínali ve 1200m.n.m, takže je celkem zřejmé, že jsme pro dnešek v cíli. Tráva už v této výšce neroste, ale kolem jezera je postavených několik ohrádek z kamení, jenom jednu okupují dva mladí Španěláci, takže máme spoustu prostoru na vybírání toho nejlepšího placu u jezera pod nejvyšší horou Pyrenejí. Odpolední pařák je fuč, ale naštěstí moc nefouká, takže přestože teplota vody v jezeře rozhodně nedosahuje ani dvouciferné hodnoty, tak si koupel docela vychutnáme. Rychlá večeře a spát, máme toho po dnešku popravdě docela víc než dost.

3. den - pondělí - 26.8.2019

Budík máme na 6h, ale docela nás překvapí, že je v tuto dobu ještě úplná noc a svítí hvězdy (doma jsme v pátek vstávali v 6h ještě normálně za světla). Asi ještě cítíme trochu spánkový deficit, takže si dopřáváme ještě hodinku v teplém spacáku a vstáváme až v sedm, kdy už začíná svítat. V poklidu snídáme a balíme věci. Batohy tu necháváme ležet, pro jistotu na ně dáváme pláštěnky, kdyby náhodou přišel nějaký deštík. K vrcholu vyrážíme v 8:40 jen nalehko s malými batůžky a nezbytnou výbavou.

Obcházíme jezero a po boční moréně začínáme stoupat. Ledovec, který tu kdysi byl, už se téměř rozplynul, pod hranou hřebene leží pár posledních sněhových polí. Ačkoliv odtávání ledovců vnímáme jako velký problém, tentokrát nám to na druhou stranu hraje i trochu do karet. Záměrně jsme pro výstup na Pico de Aneto zvolili tuto stranu, protože ledovec Aneto, který se rozprostírá na druhé straně hřebene, je bez maček údajně opravdu nepřekonatelný. A že by se nám chtělo kvůli pár hodinám pak 14 dní tahat v batohu mačky ... to by se nám opravdu nechtělo. Pod hranou hřebene se profil zdvihá a čeká nás i pár metrů jednoduchého lezení. Nic, co bychom nezvládli, takže se vyšvihujeme na hřeben a ... ledovec. Do pytle, tak to se ve všech těch článcích na internetu nějak zapomněli zmínit, že i z této strany je potřeba přejít závěr ledovce. První část je v pohodě, je to jenom sníh, takže si stačí dát pozor a na téměř kolmé ploše neuklouznout, aby se člověk nevykoupal v jezírku, co se tvoří mezi skálou a ledovcem asi 20m pod námi. Když se ale přehoupneme přes hranu ledovce, objeví se před námi obrovská ledová plocha, ne úplně prudce nakloněná, ale i tak by se člověk docela projel, než by se rozmáznul o šutry dole. Je to 20 metrů, zkusíme to. Postupujeme po centimetrech, snažíme se led rozbít aspoň hůlkami, aby nám to neuklouzlo. No, asi jsme měli přibalit aspoň nesmeky, málem to tu vzdáváme. Naštěstí nakonec zdárně a bez nehody překonáváme kritický úsek a jsme zpět na kamenech.

Už už si plácáme, jak jsme to dobře zvládli, když tu se před námi objeví závěrečná ledová plotna stoupající prudce vzhůru. Tak to už bez maček opravdu nedáme. Chvíli zvažujeme alternativy a pak se rozhodneme, že to zkusíme oblézt přes skalky vpravo kolem ledovce. Je fakt, že je to kapánek na hraně s tím, že nemáme žádné jištění, ale lezení to není nijak složité, je to spíš o hlavě. Občas nám zůstane v ruce nějaký kámen, ale nakonec se vždy podaří najít vhodnou alternativu a staneme na vrcholu pahorku asi 50m nad ledovcem. Seskákat po velkých kamenech zpět na stezku už je jednoduché a pokračujeme přes kameny k vrcholu. Zarazí nás až závěrečný úsek zvaný Mohamedova lávka - je to posledních 30m pod vrcholem, ale člověk musí balancovat na kamenech, na obě strany stovky metrů díra dolů, začíná se přechodem přes asi 40cm široký a dva metry dlouhý kámen. Rozhodně by si to zasloužilo aspoň jedno fixní lano, které tu ovšem není. My už toho nejištěného adrenalinu máme docela dost, takže těchto posledních 30m vynecháváme a dáváme si vrcholovou svačinu zde. Navíc se na vrchol valí mračno, tak to ani nemá takovou cenu pro nás "výhledáře".

Otáčíme k sestupu stejnou cestou. Úsek lezení je poněkud vzdušný, tak raději lezeme pomalu a jistě. Přechod přes ledovcový úsek je už trochu jednodušší, protože led povolil a parta několika týpků s mačkami, co jde před námi, nám ho ještě trochu rozbrousí. V sedle na hřebeni si dáváme v závětří oběd a pak sestupujeme po moréně dolů k jezeru. Těch 700 výškových metrů nahoru a dolů nám nakonec pohodovým tempem zabere 6h, tudíž máme docela dost času ještě dneska. Dáváme si sváču a pak zas naložíme těžký náklad na hrb a krok-sun-krok sestupujeme až k nejnižšímu jezeru, kde už máme z výšky vyhlédnutý plácek pro dnešní stanování. Ještě než sluníčko zaleze za hranu hory, skáčeme do jezera a užíváme si koupačku.

4. den - úterý - 27.8.2019

V noci vystřídá jasnou oblohu deštík a i ráno nám bubnuje na stan, takže vstáváme zase až za světla po sedmé a balíme maximum věcí uvnitř. Vyrážíme v bundách, ale už je to skoro bez deště. Každopádně jsme rádi, že jsme si většinu sestupu odbyli už včera, protože dneska na tom mokrém kamení a hlíně to není žádné terno. Od rozcestníku pokračujeme dále hlavním údolím Vallibierna až ke dvěma jezerům docela dobře schovaným mezi skalami - tady by to kempování bylo krajně problematické, ale oběd si tu schovaní pod převisem dáváme. Během něho nás předbíhají dvě mladé Španělky, druzí lidé, co dneska potkáváme - těžko říct, jestli je to zhoršeným počasím nebo tím, že jsme se posunuli od trasy na nejvyšší horu, ale dneska je tu podstatně více mrtvo, než bylo včera.

Po obědě nás čeká dlouhý stoupák do sedla 2700 m.n.m., je to hodně lezení přes kameny (o nějaké tatranské upravené stezce nemůže být řeč), což je dost nepříjemné a náročné - těžké batohy na zádech a únava jsou bezesporu poznat. Drobné přepršky střídá vítr ale i občasné slunce. V sedle je překvapivě trochu mobilního signálu, tak píšeme domů a stahujeme předpověď počasí. Zároveň se přes nás převalí mrak a spadne pár krup, tak se raději dáme zase na sestup. Dolů nás čeká trochu pohodovější cesta, ale i tak postupujeme pomalu a naše tempo nezvyšují ani časté zastávky na sledování hvízdajících svišťů, kterých je tu mraky. Trochu nás popožene další sprška, ale i tak už je 17h, když míjíme chatu u jezera. Chybou navigátora vyrážíme navíc špatným směrem, takže ztrácíme ještě další půlhodinu a pár desítek výškových metrů. Na trase nás tak předbíhá mladý německý pár, tak jen doufáme, že si pro nocleh nevyberou stejné místo, jako máme z mapy vytipované pro dnešek my. Musíme zdolat ještě jedno (i když nižší) sedlo dneska. Dešťové mraky už jsou pryč a do nás se na plné obrátky zase opírá slunce. Výhled na údolí s několika jezery a chatkou mezi nimi v záři večerního slunce ale za těch pár kapek potu rozhodně stojí.

Sestupujeme dolů a vyhlížíme, které jezero nám poskytne nejlepší ubytovací služby. Nakonec to zakempíme u předposledního jezera nad chatou, kde narazíme na perfektní téměř rovné místo s přístupem k jezeru a skrytím od stezky. Jako první skáčeme zase do jezera, kempujeme znovu vysoko nad linkou 2000m, takže voda v jezerech rozhodně není žádné kafe a stojí za to provést večerní hygienu ještě dříve, než člověk po túře vychladne. Když se oblékáme, spadnou první velké kapky a pohled na černé mračno nás ujistí, že se stavbou stanu a uklizením věcí rozházených všude kolem dnes není dobré otálet. Máme tento proces za roky společného stanování už poměrně dobře secvičený, takže jsme schopni to zmáknout v rekordních časech několika málo minut. I tak Jirka zapichuje poslední kolíky už v docela slušném dešti. Večeři tedy dnes vaříme uvnitř stanu (v předsíňce), ale když jdeme spát, tak už venku zase skoro neprší. Takové veselé aprílové počasí to dneska bylo.

5. den - středa - 28.8.2019

Ráno vstáváme v 6h do noci prozářené hvězdami. Po snídani vylézáme ze stanu a balíme věci za východu slunce - opravdu luxusní zážitek, který si vychutnáváme, a proto vyrážíme na cestu až kolem 8h. Slunce už se usadilo na čistě modré obloze, která krásně kontrastuje s osvětlenými horami a odráží se v klidné hladině jezer. Do toho malá dřevěná chatička posazená mezi jezera - kýč na kýč, fotografický ráj na zemi. Když se dost nabažíme pohledů, začneme sestupovat údolím dolů k sedlu, kudy vede silnice do Francie. Od hrany lesa je sestup zvláště nepříjemný, protože prudká lesní stezka je po včerejších deštích dost blátivá a klouzavá. Naše tempo není nijak závratné a postupně nás předbíhají včerejší Španělky i Němci, kteří asi spali společně v chatičce. Do protisměru potkáváme staršího Francouze s buzolou na krku, který je i přes svoji velice lámanou angličtinu očividně rád, že si může s někým chvíli pokecat, a sdělí nám, že putuje už tři týdny od Středozemního moře a pokračuje přes celé Pyreneje až k Atlantiku. Obdivuhodný výkon.

Když sestoupíme až k řece a sklon cesty se vyrovná, začínáme potkávat v protisměru více lidí, což značí jen jediné - blížíme se k parkovišti. Téměř u silnice potkáváme starší manželský pár, který na nás vychrlí cosi ve španělštině. Vytasím se se svojí jedinou španělskou větou: No hablo Español, pročež se mě pán optá, jestli teda mluvím katalánsky :-) I přesto, že nenajdeme žádný průnik v našich jazycích, tak se rukama nohama domluvíme, že chtějí vědět, jak daleko je to údolím. Nevíme úplně přesně, kam mají namířeno, ale počítáme, že drbačku nahoru lesem už absolvovat nechtějí, tak signalizujeme 1h a přiučíme se, že španělsky je to "una hora" - to by se mohlo hodit :-)

Obědváme u přehrady a pokračujeme kousek podél silnice k tunelu Vielha. Na modré obloze vyskákaly barokně nafouknuté obrovské mraky, slunko praží a je nechutně vedro, zřejmě se schyluje k nějaké typické pyrenejské odpolední bouřce. Není nad čím moc laborovat, potřebujeme vystoupat zpátky do hor k prvnímu jezeru. Snad se nám poštěstí postavit i dnes stan dříve, než se spustí nějaký liják. Výstup je prudký, ale pohodovější než včera (a i batohy jsou zase o pár stovek gramů lehčí než byly včera). Stoupáme do sedla Rios a proti nám se přímo valí davy španělských turistů. No jen prchejte dolů k autům, alespoň nám zase zůstane večer na opuštěných horách jen pro nás :-)

Jezero je krásně zaklesnuté mezi skály a travnatý poloostrůvek přímo láká ke stanování - podle kamenné zídky nejsme první, ale pro dnešek naštěstí jediní, kdo tu spí. Koupačka v jezeře je dnes obzvláště příjemná, mraky už zase někam odkráčely a slunci trvá trochu déle, než se nám dnes schová, takže i večeříme na slunci.

6. den - čtvrtek - 29.8.2019

Budík dnes zvoní v 5:30 a venku je ještě úplná tma, tak snídáme ve stanu ve spacácích. Pomalu začíná svítat a můžeme balit ležení. Užíváme si opravdu exkluzivní východ slunce na vymetenou oblohu a zvedáme kotvy, ať si ještě užijeme chvíli samoty kolem jezer, než stihnou dorazit první ranní turisté. Na druhé straně jezera schováváme batohy za kámen a vybíháme kousek do bočního údolí směrem k dalším jezírkům. Ranní svěží vzduch, ticho hor, nikde nikdo, nebeská modř reflektující v klidné hladině vody - prostě paráda.

Vracíme se k batohům a sestupujeme údolím, dokonce po lehce upravené cestě, to tu není úplně pravidlem. Zhruba na hraně kleče uhýbáme z hlavní cesty a pokračujeme po vrstevnici "zkratkou" do jiného údolí. Pod sebou vidíme dav lidí, očividně organizovaný, asi nějaká výprava autobusem z parkoviště dole v údolí. No ještě, že jsme odbočili, už jsme si stihli odvyknout davům.

Přes malý ale prudký hřebínek se vyškrábeme k přehradě, kde stojí i chata. Byla to potenciální varianta, kde jsme mohli včera spát, ale už z dálky si teď gratulujeme, že jsme to večer zapíchli už nahoře u jezera - z parkoviště je to asi docela kousek, soudě podle množství lidí, co se tu pohybuje, a na stan tu taky úplně prostor není. A taky už je docela jasné, proč byla jedna strana jezera na mapě tak podezřele rovná - protože je to přehradní hráz. Tak aspoň pro příště víme, že jezera, co mají jednu hranu rovnou, nebudou úplně nejlepší volbou pro nocování.

Po krátké pauze stoupáme podél jednoho z přítoků prudce vzhůru k dalšímu jezírku a pak dále do sedla s nevyslovitelným jménem Coret de Uelhicrestada, kde vstupujeme do národního parku s ještě méně vyslovitelným názvem Parc Nacional d'Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Nejvyšší bod dnešní plánované trasy zdolán, takže si dáváme zasloužený oběd na kameni pár metrů nad sedlem a pozorujeme docela slušný provoz pod námi. Laborujeme, jestli zdolávat ještě dalších 300 výškových metrů na 2833m vysoké Montardo, které se nám zdvihá za zády. Ale když si vytyčíme trasu, co bychom dnes ještě rádi zvládli, tak délka i převýšení je jednoznačnou odpovědí, že Montardo už do programu dnes raději nezařadíme. A popravdě s množstvím lidí, co se tu dnes vyskytuje, by to zas takové terno asi nebylo, i když výhled by byl nepochybně slušný.

Přes národní park, kolem několika jezírek a dvě dvou a půl tisícová sedla pokračujeme dále. Slunce docela smaží, voda v nás mizí a v lahvích jí docela ubývá. Snad nabereme nějaké zásoby dál po cestě, z posledního sedla napočítáme v jednom pohledu 13 jezer! Jenže když sestoupíme k potoku, je v absolutním obležení krav a kde nejsou krávy, tam jsou alespoň kravince. To se nám popravdě úplně pít nechce, tak nezbývá než pokračovat a doufat, že nejpozději na chatě u přehrady něco nabereme. Údolí je ale docela dlouhé a to, co z vrchu vypadalo jako kousek, nám bude trvat několik hodin. Navíc se začíná zase docela mračit, asi něco spadne dneska. Ale aspoň už to tak nesmaží.

Přicházíme nad přehradu, chata je kousek pod námi, přehrada je skoro vypuštěná, stanovat se tu nedá a mraky vypadají zlověstně. Rychlým pohledem na lahve a do mapy zhodnotíme, že ještě překonáme exponovanou hráz a zkusíme zapadnout někde u dalších jezírek po cestě, které jsou z části obklopené stromy, snad to stihnem, než přijde bouřka.

Přehradní hráz je sice zhruba metr široká a je tu zábradlí, ale jelikož je voda téměř vypuštěná, má člověk docela zvláštní pocit z té výšky na obě strany. Ještě poslední malé sedýlko dneska a už budeme v údolí, kde chceme spát. Navrchu potkáváme pár, který nás docela s velkým zájmem pozoruje a dají se s námi do řeči. Pán je původně Holanďan (no bylo nám hned divné, že mluví tak dobře anglicky :-)), ale žije tu už asi 15 let a vychvaluje Španělsko, že je tu všechno, co člověk potřebuje, a příjemné počasí celý rok. Docela nám naše putování závidí a taky by si rád u některého jezírka píchnul stan a šel se vykoupat. Ve dne to teda správcům parku vadí, ale teď večer to už tu nikdo není, to je v pohodě :-) Zve nás k nim domů, až prý pojedeme někdy přes Alicante, tak se máme v Nauticus Clubu ptát na vysokého Holanďana ;-)

Dostáváme se k podlouhlému jezírku a hledáme místo, kde se dnes ubytujeme. Žádná travnatá rovinka na nás ale nevykoukne a navíc jsou tu všude krávy, tak pokračujeme ještě dál, snad nezačne pršet. Kolem druhého jezírka je pár zhruba rovinek, ale všechny jsou velice důkladně po... od všudypřítomných krav. Přeskáčeme tedy přítok jezera na druhou stranu, ale i sem se očividně krávy občas dostanou. Chvíli pobíháme kolem až nakonec vytyčíme aspoň trochu použitelné místo mezi několika lejny. Už si nemůžeme moc vybírat, začíná hřmít. Rychle tedy stavíme, uklízíme batohy a jdeme se umýt, raději jen rychlovka u břehu, žádné velké plavání.

Paráda, teď už může začít v klidu pršet. Během vaření nás ale bouřka obejde a mraky se do hodiny rozpustí skoro úplně, takže můžeme pozorovat famózní červánky. Jsme docela grogy, slušná dávka výškových metrů dneska a zítra nás čeká taky slušná darda, takže v devět už jsme tuzí ve spacáku.

7. den - pátek - 30.8.2019

Vstáváme zase v 5:30 a v sedm za kuropění vyrážíme kolem jezírka a stoupáme do sedla. Večer jsme vařili z vody z potoka, dneska na pití nabíráme vodu z jednoho z přítoků do jezera, co nejvýše to jde. Ale moc se tady úplně nedá pracovat se zásadou, že pijeme až vodu nabranou nad pasoucími se krávami, protože se tady pasou krávy i na místech, kam člověk sotva vyfuní - neuvěřitelné. Pyreneje tedy rozhodně a jedině s dezinfekčními tabletami na vodu, člověk pak sice 14 dní pije bazén (většinu času navíc teplý), ale pořád je to lepší než dostat nějaké střevní potíže.

Výstup nám jde překvapivě rychle, i když to z dálky působilo jako slušná stěna. Před půl devátou jsme nahoře v sedle, shazujeme batohy a vyrážíme nalehko na 2861m vysoký Tuc de Ratera. V patách je nám parta francouzských důchodců, kteří dorazili do sedla z druhé strany. Musíme konstatovat, že kondičku mají skvělou, bereme výstup nalehko poměrně v rychlém tempu a rozhodně nemůžeme říct, že bychom je nějak zásadně odpárali, klobouk dolů. Tuc de Ratera je slušný solitér a obloha je po ránu vymetená, takže se můžeme navrchu pokochat exkluzivním výhledem na Pyreneje do všech světových stran, kam až oko dohlédne. Jak už to tak s námi bývá, nahoru jsme vyběhli za půl hodiny, pak se hodinu kocháme a dolů to za 20min zase seběhneme - naše priority jsou jasné :-)

Kolem jezírek pokračujeme do údolí. Obědváme kus nad chatou u vody, kde končí širší cesta. Během oběda sem přijede několik džípů, co vyváží turisty - ó hrůzo. No, co se dá dělat, rozhodli jsme se sestoupit do civilizace, tak musíme přežít, že to dneska bude už hodně zalidněné. Sestupujeme po široké cestě a potkáváme opravdu davy. U vodopádů nad přehradou zjišťuji, že moje pohory se začínají pomalu odebírat do outdoorového nebe. Podrážka na obou botách se vepředu začíná odchlipovat. No to bude ještě! Jsme teprv v půlce a plánujeme ještě kolem 80km. No uvidíme, snad to ještě nějaký den vydrží a pak bude muset nastoupit tejpka...

Od přehrady s námi jdou ještě lidé až k parkovišti, ale posledních 5km do vesnice Espot už jdeme zase sami. Kolem páté přicházíme do kempu, stavíme stan a jdeme do vesnice zjistit, jestli se podaří doplnit nějaké zásoby. Španělský systém poledních pauz a otvíracích hodin dlouho do večera nahrává trempům jako jsme my, takže úplně v pohodě seženeme v obchůdku pečivo, salám, jamón a hlavně zeleninu a mléko (dokonce i nějaké bezlepkové těstoviny by se tu našly, ale bezlepkové zásoby máme pro jistotu kompletní).

Po návratu do kempu si dáváme důkladnou sprchu - to je paráda :-) Když vaříme v kempu před stanem, bublá kolem bouřka a spadne i pár kapek, ale nakonec nás to zase obejde. Musíme říct, že doposud jsme měli na počasí opravdu velké štěstí. Večer plánujeme, co a jak dál. Další trasa GR11, které se tak zhruba držíme, vede dalších několik dní poměrně nízko v horách a nedaří se nám podle mapy vytipovat vhodná místa, kde bychom mohli spát, žádná jezera, ani moc potoků. Dokonce hledáme i nějaký bus, že bychom se o dva dny popovezli do Tavascanu, ale je před námi víkend, takže je to prakticky nemožné.

Spát jdem tedy s tím, že holt ráno vyrazíme dále po GR11 a snad se nám večer podaří najít nějaké alespoň trochu rozumné místo na přespání a ukrojíme dostatek kilometrů, aby bylo pořád reálné, že se stihneme zavčasu dostat do Andorry.

8. den - sobota - 31.8.2019

Jirka se budí s nápadem, že bychom mohli vyjet busem do sedla Port de la Bonaigua a vzít to sice trochu oklikou ale zase přes vyšší hory, které jsou jednak zajímavější a jednak poskytují víc jezer a potoků a tedy potenciálních míst pro přenocování. Ještě za tmy ze spacáku na mobilním internetu zjišťujeme, že by to mělo být dokonce i reálné - v 9:45 by měl jet z Espot bus. To bude haluz, jestli toto vyjde, ale s uspokojením konstatujeme, že naše možnosti improvizace se v dnešní době technologické značně rozšiřují :-)

Balíme a jdeme do vesnice hledat příslušnou autobusovou zastávku. Podaří se nám to poměrně rychle a je tam i jízdní řád tohoto busu, který jsme našli. Takže naše naděje se zvyšují! S pomocí Google Translatoru se učím novou větu: "Dos entradas a Port de la Bonaigua, por favor." Možná to znamená, že chceme dva lístky do sedla Bonaigua, uvidíme.

V 9:47 začínáme být lehce nervózní, nicméně v 9:50 si to přihasí dlouhý bus a zatočí na parkoviště naproti. Má na sobě nápis Alsa, což je autobusová společnost, co by teoreticky měla provozovat i naši linku, tak to jdeme omrknout. Řidič potvrdí, že jede do sedla, naložíme batohy a pak se rukama nohama domluvíme, kam přesně jedem, za kolik to bude a jestli máme drobné. Jeho angličtina je "ještě plynulejší" než naše španělština, takže je to docela slušný výkon na obou stranách :-) Nakonec nás ještě pobaví, že v obrovském buse jedeme úplně sami. Řidič si ještě zakouří (což vysvětluje, proč asi jede pozdě, i když tu nikoho nemá) a vyrážíme.

Řidič to přes vesnice vykroutí až do dvoutisícového sedla, kde nás vyklopí, zakouří si a frčí zase dál. My jsme nadšení, protože tato improvizace nám opravdu skvěle vyšla. Nadšení trochu opadá, když ani po několika minutách nenajdeme žádné značení trasy HRP, po které jsme si naplánovali, že půjdeme dál. Vyrážíme tedy po úbočí po cestičce směrem, kde mapa naši trasu ukazuje. Po chvíli se ovšem ukazuje, že cestička byla jenom kamzičí/koňskou stezkou, takže je to chvílemi trošku dobrodružné. Ale po nějaké půlhodině se nám nakonec podaří spojit s naší HRP trasou na mapě i ve skutečnosti.

Kopce tady zase trochu změnily ráz, připadáme si teď trochu jako na Balkáně. Nikde nikdo, sledujeme stezku, občas potkáme kamenného mužíka, díky kterému se ujistíme, že jsme ještě na trase. V sedle nás chytne malá sprška, tak raději nasazujeme pláštěnky na batoh, ale pokračujeme dál. Od boudy kousek nad námi nás pozoruje nějaký muž, těžko říct, jestli tu žije nebo je tam náhodou, ale i na tu vzdálenost máme pocit, že nás svým zrakem udržuje v dostatečné vzdálenosti. Ale ani jsme neměli v plánu se nějak družit. Pokračujeme dále po vlnitém úbočí až dojdeme do dalšího sedla, kde si dáváme oběd s výhledem na jezírka a pasoucí se koně pod námi. Ke konci oběda nás ale přepadne další sprška, tentokrát i s kroupami, tak přikryjeme batohy pláštěnkami a běžíme se schovat pod nejbližší stromky.

Za chvíli ale už zas svítí sluníčko, takže sestupujeme dolů k jezírkům a koňům. Z dálky to tak nevypadalo, ale z blízka jsou to teda pořádní valaši, žádná tintítka. V protisměru zrovna potkáváme borce, podle výbavy i pohybu trailistu, jen nás letmo pozdraví a běží dál. Za námi se pak v sedle vynoří nějaká rodinka a zdá se, že sestupují za námi. Tak se posunujeme dále přes kameny podél jezera, zatímco oni obědvají na břehu jezera. Ještě ani neobejdeme celé jezero, zrovna přelézáme kamenný ostrůvek v bývalém odtoku z jezera, když přijde další déšť. Očekáváme, že to bude něco podobného, jako už dneska dvakrát, tak se jen schováváme pod stromy. Ukáže se ale, že tentokrát je to mrak jiné třídy a je to podstatně větší slejvák. Už řádně promočení rezignujeme a vytahujeme z batohů bundy, když tu přichází ještě bouřka. Batohy necháváme pod stromy a sami se schováváme níže pod malý kamenný převis, kde ještě hodinu klepeme kosu a čekáme, až to přejde. Když se bouřka konečně vzdálí a přestane skoro pršet, vracíme se k batohům. Pláštěnky trochu protekly, ale uvnitř by všechno mělo být chráněné v nepromokavých pytlích, takže to je v pohodě. Horší je, že promokla záda, což pociťujeme nepříjemně okamžitě, jak batohy nasadíme. Na druhou stranu je zas úplně jedno, že máme promočená trika.

Vyrážíme dále po cestě značené mužíky. Za chvíli se ale ukáže, že vede úplně někam jinam. Docela dlouho bloudíme a snažíme se najít nějakou schůdnou cestu, která by alespoň směrově odpovídala tomu, co ukazuje GPS. Občas na nějaký kus cesty narazíme nebo potkáme nějakého mužíka, ale víceméně si to krosíme divočinou jen s azimutem podle trasy v mobilu. Po tom vydatném dešti to není úplně nejpříjemnější, docela to klouže a všechna voda z houští kolem nám stéká do bot. Úsek k dalšímu jezeru, který se ze sedla od oběda zdál jako malý kousek, je teď vyloženě nekonečný. Každou chvíli zastavujeme a snažíme se najít cestu. Nakonec to ale vzdáváme úplně a vybíráme si cestu podle profilu krajiny, kudy bychom stezku asi tak vedli, pokud bychom ji tudy měli vytyčit. Boty čvachtají, ale naštěstí už aspoň svítí sluníčko, tak to člověku trochu psychicky pomáhá.

Kolem půl sedmé jsme konečně u jezírka, spát by se tu dalo bez problému, ale potřebovali bychom ujít dnes ještě kus, takže dáváme sváču a překonáváme ještě jedno sedlo. Naštěstí tady už nějaká drobná cestička vede, i když to bude spíš náhoda. Ze sedla vidíme hluboko pod sebou dvě další jezírka, stanování u nich by asi bylo komplikovanější, ale zhruba vprostřed mezi jezírky je malá chatka, kterou máme naznačenou i na mapě, takže je rozhodnuto, že dneska po tom slejváku spíme uvnitř na matracích a třeba nám i něco trochu proschne do rána.

Slunko už zase zalezlo za mraky a kus před chatou ještě znovu ztrácíme cestu. Značení je v této oblasti tedy ještě hodně v prvopočátcích, ale přiznáváme, že svoji roli může hrát i to, že toho dneska už máme docela dost a ne každé dva kameny na sobě jsme schopni identifikovat jako mužíka.

Když se konečně prodereme houštím k chatě, najdeme tu mladého Frantíka z Tolouse, co tu prázdninuje už od středy. Prostě vyjel autem do sedla Bonaigua a teď tu bivakuje na chatě, čte si knížku, chodí po okolních kopcích a poslouchá ptáky - ten si umí užívat života ;-) Chata je to hodně low-level, ale ani jsme popravdě nečekali nic nóbl. Možná, že kdybychom zapálili oheň, tak by nám něco uschnulo, ale stejně je všechno dřevo mokré, tak musíme doufat, že něco proschne do rána i tak. Na zítra hlásí přeháňky už od dopoledne, asi bychom úplně nechtěli jít další den v totálně mokrém a ještě v dešti. No uvidíme, nějak to dopadne.

9. den - neděle - 1.9.2019

Vstáváme všichni v 6h, potvrdíme si, že předpověď na dnešek byla deštivá už během dopoledne. Francouz se chce dostat do sedla k autu, a tak vstane, zabalí se a bez snídaně vyrazí ještě za tmy. Nám je celkem jasné, že když bude pršet, tak prostě zmokneme, s tím nic neuděláme. Ale bylo by dobré se dostat co nejdál, než to zabalíme a postavíme stan. Snídani kvůli tomu ale v žádném případě nevynecháváme, to by byla hloupost. A popravdě ztrácíme cestu hned za chatou i za světla, natož kdybychom bývali vyrazili ještě za tmy.

Vyškrábem se ale nakonec šťastně až do sedla a koukáme na černé dešťové mraky, co se ženou. Hmm, to nebude mezi desátou a jedenáctou, jak hlásili, to tu bude mnohem dřív :-( Kus pod sedlem začne poprchávat, tak raději nasazujeme bundy hned, ne jako včera. Naštěstí se nespustí žádný velký déšť, takže pokračujeme v sestupu údolím dolů a asi za hodinu bundy zase uklízíme.

Jsme na malém parkovišti na konci offroadové cesty, kam před chvílí džípem vyjeli tři lidé se dvěma psy. Pozorovali jsme je z výšky, jak jdou po druhém úbočí vzhůru. Říkáme si, že lézt dneska nahoru je celkem zbytečné, protože stejně není nic vidět a za chvíli stejně určitě zas přijde déšť. Každopádně ale pro nás to slibuje, že dolů do údolí do vesnice musí vést celkem pohodová cesta pro pěší, když tudy vyjelo auto nahoru, to by nám mohlo docela odsýpat. Podle mapy navíc turistická značka několik horních serpentin docela zkracuje, i když to musíme pomocí mobilu docela hledat, protože moc lidí tu očividně pěšky nechodí. Od jedné chvíle se pak podle mapy máme držet cesty pro auta už až dolů, tak svižně vykročíme, že už za chvíli budeme dole. Po pár desítkách metrů ale podle GPS zjišťujeme, že jdeme po úplně jiné cestě, přestože jsme žádnou odbočku neviděli. No jsme asi úplně slepí, ale nevadí, toto má také vést dolů. Bohužel cesta se po chvíli změní na úzkou pěšinku a zhruba po kilometru zjistíme, že jsme na úbočí asi o 150 výškových metrů výše, než bychom potřebovali být. No, kudy se sem dostalo to auto, to opravdu nevíme a že by nám unikla druhá odbočka za sebou, to se nám úplně nezdá. Co se dá dělat, zase to musíme vzít po kamzičích stezkách a přát si, abychom se mezi občasnými skalními ostrohy nakonec šťastně sešoupali až dolů. To se nám nakonec podaří, ale přicházíme do vesnice minimálně s 1,5h zpožděním oproti dnešnímu původnímu časovému plánu. Dobrá zpráva ale je, že se mraky mezitím rozpustily a už zase svítí sluníčko, takže s tím celodenním deštěm to asi nebude tak žhavé nakonec. Ale pořád tedy nechápeme, jak se nám mohlo podařit ztratit cestu, po které evidentně přijelo auto :-)

Vesnička, do které jsme konečně slavnostně sestoupili, se jmenuje Alós d'Isil a je to poměrně zajímavá starobylá kamenná vesnička, ale jinak tu vyloženě chcípl pes. Pokračujeme tedy kus po silnici údolím podél potoka, než se dostaneme k odbočce HRP (zcela průkazně nijak neznačené mimochodem) a stoupáme do bočního údolí. Nastoupáme pár desítek metrů po cestě, projdeme kolem stavení, kde zřejmě nikdo není, když tu nás najednou zastaví brána přes celou cestu a plot kolem. Kontrolujeme, jestli zase nejsme někde úplně mimo, ale podle mapy tudy zcela určitě má jít třetí nejvýznamější (po GR10 a GR11) cesta přes Pyreneje. Co se dá dělat, přelézáme bránu a pokračujeme dále po cestě a později přes opuštěné pastviny. Po nějakém kilometru se zřejmě dostáváme na druhou stranu soukromého pozemku, kde už je jen polorozbořená zídka, přes kterou vede dále stezka vzhůru údolím. Očividně si tu s tím nikdo neláme moc hlavu. Dokonce ani krávy ne, ty totiž potkáváme ještě výše nad lesíkem - asi se rozhodly, že oplocené pastviny a salaš není nic pro ně a raději bivakují na divoko výše v horách :-)

Při jedné z pauziček na pití zaregistrujeme, že naproti přes údolí se sem blíží déšť, přidáváme tedy do kroku, ale za chvíli už očividně prší i v sedle, kde jsme byli dneska ráno. Rozhlížíme se tedy po nějakém vhodném místě, kde blížící se déšť přečkáme. V této výšce ještě rostou nějaké stromky, ale nechce se nám namoknout a klepat kosa jako včera pod mokrou větví, tak nakonec najdeme trochu místa mezi klečí a v rychlosti stavíme vnějšek stanu. Batohy házíme dovnitř na uschlá kraví lejna už s prvními velkými kapkami a než dokolíkujeme alespoň základ, tak se rozprší úplně. Fuf, to bylo o fous teda. Dobře, že jsme to ale udělali, do chvíle je tu docela drsná bouřka, vítr a liják - to jsme tu ještě nezažili. Jsme hodně šikmo v kopci, takže za chvíli začne do stanu zatékat voda. Klacíkama se snažíme jí vytyčit kanálky, aby obtekla naše batohy, na kterých dřepíme, ale popravdě řečeno je to opravdu drobnost oproti tomu, kdybychom zůstali kdekoliv venku, to bychom byli mokří ale totálně durch.

Jak rychle přišla, tak rychle odešla, za půl hodiny už zase svítí slunce. Balíme stan a pokračujeme vzhůru. Po pár stech metrech se vyšvihneme na větší rovinku, kudy protéká potůček, travička, jéé, tady by se stanovalo, třeba támhle v zákrytu u toho stromu... a on tam stan :-) Asi Francouz, co mu dole u silnice stálo auto, později ho pak vidíme z výšky, když vyleze ze stanu. Škrábeme se dále podél vodopádu, máme docela co dělat, abychom se dostali do "dalšího patra" tohoto údolí. A když se tam vyšvihneme, tak koho nevidíme - pasou se tam krávy. Jsou tu prostě fakt všude, asi nějaké horolezecké plemeno.

Slyšíme další bouřku, tak znova vytahujeme a stavíme stan, ale nakonec tam schováme jen batohy a my čekáme venku. Bouřka si to po okolních kopcích po pár desítkách minut zase odkvačí pryč a my můžeme pokračovat ve výstupu na hřeben. Překonáme další dvě sedla a už máme pocit, že musíme být tam, kde jsme si naplánovali, že dneska přespíme, ale nakonec nás čeká ještě jedno závěrečné a docela výživné sedlo Coll de la Cornella. Stromy už jsou dávno pod námi, škrábeme se jen po kamenech, a když ho konečně zdoláme, zjistíme, že to nejhorší nás teprve čeká - skoro kolmý sestup uzoučkým komínem dolů. Vyplašili jsme dva kamzíky a i ti mají dost co dělat, aby cestu dolů zvládli. No co se dá dělat, začíná se šeřit, musíme posbírat poslední síly a rychle ale bezpečně sestoupit k jezeru, kde budem spát. Už je to na dohled, to dáme. Ještě, že jsme dva a máme hůlky, takže se nám sestup šťastně podaří.

U jezírka si vybereme nejlepší plácek a jdeme se umýt. Máme to dneska s celou zoologickou malinkatých žabiček a půlcu, kterých jsou tu všude kolem desítky, možná stovky. Když se setmí, vidíme širokým údolím dole pod námi nějaká světla - asi ze sjezdovek, co jsou na kopcích dole.

10. den - pondělí - 2.9.2019

Ráno je hustá mlha a docela zima. Balíme ve stanu, abychom neměli úplně všechno mokré. Vyrážíme do sedla naproti tomu, odkud jsme večer přišli. Mlha se trochu zvedla a mraky se potrhaly, v sedle je dokonce i trochu slunce, ale pořád je docela kosa a o modré vymetené obloze dnes opravdu nemůže být řeč. Kolem jezera se přehoupneme do sedla Coll de Calberante, odkud pomalu sestupujeme úplně super ukázkovým ledovcovým údolím. Obroušeným kamenům dodává na kráse ještě pruhovaná struktura, kolem potůček klikatící se mezi polštáři mechu - moc pěkné.

Potůček pak ústí do poměrně velkého jezera, které obcházíme a chceme se dostat k chatce na druhé straně. Mezi námi a chatkou je ale ještě odtok z jezera, který už je podstatně větší a navíc docela zaříznutý ve skále, takže nás čeká krátký lezecký úsek, kde si musíme podávat batohy, ale zvládneme to bez ztráty kytičky. U chatičky obědváme a pak sestupujeme dál údolím. Hodně se zatáhlo a rozfoukal se studený vítr, tak je docela zima. Kousek níže slezeme kolem vodopádu, a když se kocháme pohledem zpět, přijde nám, jako bychom slyšeli mňoukání. Nejprve nám to přijde jako úplná blbost, asi nám zní vítr v uších, ale mňoukání je stále intenzivnější a najednou zaregistrujeme, jak se k nám přes kameny překotně blíží kočka. Chvíli docela vyjeveně hledíme, pak si všimneme, že má obojek, tak se shodneme, že se asi zaběhla. Drží se nás ale jak klíště a jakmile se na chvíli zastavíme, začne srdceryvně mňoukat, abychom šli dál. No asi se jí jen tak nezbavíme, tak ji holt dovedeme dolů do údolí do vesnice, snad to tam pozná a zůstane tam.

Sestupujeme dále údolím, už zase svítí sluníčko, tak se svlékáme. Kočka už si ani nestěžuje na zastávky, jakmile zastavíme, zaleze do nejbližšího stínku a odpočívá. V protisměru potkáváme německý pár, který se nám směje, že s sebou máme domácího mazlíčka. No to je sice vtipné, ale nejpozději v té vesnici se té kočky musíme zbavit pro její vlastní dobro.

Přicházíme do vesnice, na mapě je to značené jako Noarre, ve skutečnosti je to pár kamenných domů, většina úplně opuštěných a kočka se úplně nezdá, že by to tu nějak zásadně poznávala, a drží se stále s námi. To je docela blbé, protože se potřebujeme dnes dostat ještě zase zpátky vysoko do kopců a tam ji brát nemůžeme. Identifikujeme tedy jeden obydlený dům a jdeme se tam zeptat, jestli kočku nepoznávají. Z domu ale okamžitě vystřelí pes a skočí po kočce, která v mžiku vyletí na strom. Za psem vyběhne panímáma a začne cosi drmolit. Zkoušíme navázat komunikaci anglicky, to se pochopitelně nepodaří, prý jedině španělsky nebo francouzsky. Naštěstí mám v telefonu stažený anglicko-španělský slovník pro Google Translator, takže zadávám anglické věty, dávám je přečíst paní a ona nám francouzsky odpovídá, což se snaží luštit Jirka. Titulky k této kabaretní scénce by vypadaly asi následovně:

- Dobrý den, našli jsme kočku nahoře v kopcích, není Vaše?

- Ticho, Rafane, ne, to není naše kočka, my máme psa.

- A nemohli byste si ji tu nechat? Pokračujeme v túře zpět nahoru do kopců, nemůže s námi zůstat.

- Neee, my máme psa. Rafane, ticho!

- Má obojek s nějakým číslem, nemůžete tam zavolat?

- Né, my máme psa, nemůžeme mít kočku. André, pojď těm Anglánům vysvětlit, že kočku mít nemůžeme, když máme psa. Ticho, Rafane, nech tu kočku.

Vylezá pán domu a scénka se za bouřlivého štěkotu opakuje. Další smršť francouzštiny překladatel nestíhá... Nakonec Jirka identifikuje větu, že můžeme odejít, a tak třikrát poděkujeme a co nejrychleji mizíme, než se domácím podaří psa uklidnit a kočka bude moct slézt ze stromu. Zdrháme pryč z vesnice a valíme do kopců, doufaje, že už nás ta kočka nedožene. Dva kilometry za vesnicí zastavujeme, vydechujeme a smějeme se, to zas bude storka. Jura tvrdí, že určitě říkala, že můžeme odejít, ale vzhledem k tomu, že půl hovoru si nemohl vzpomenout, jak se řekne francouzsky kočka, tak je mi krajně podezřelé, že by tak najednou rozeznal zcela jasně celou větu :-)

Stezka se láme a pokračuje prudce do kopce. Pak najednou narazíme na zátaras a zákaz vstupu, tak se musíme vydat na "objížďku", která už je dost podobná novozélandským stezkám - přímo kolmo do kopce přes kořeny hlava nehlava. Škrábeme se zuby nehty, než se sklon trochu zlomí a můžeme přeskočit potok a po druhé pozvolnější straně se vrátit kousek zpět do sedla, kde naštěstí vidíme rozcestník, a tak víme, že jsme správně. Je to krásné místo, navíc večerním sluncem nádherně ozářené, takže tu chvilku posedíme, ale musíme ještě kus dál. Čeká nás kousek jednoduchého lezení k prvnímu jezírku, kde bychom mohli dnes přenocovat, ale není tu moc kde postavit stan a docela tu fičí, tak se rozhodneme ještě pokračovat dál. Dokonce tu dnes ani nikde nejsou kraví lejna a Jirka si dělá srandu, že vozí krávy helikoptérou až rovnou nahoru k jezerům. Když se k hornímu jezeru blížíme, tak najednou uslyšíme cinkání. Nakonec je to ale jen pár koňů, žádné krávy se dneska nekonají :-)

U jezera je taky docela fičák, tak nakonec stavíme stan v malé roklince, kde jsme trošičku schovaní, a jen doufáme, že sem nepřijdou spát i koně. Mezitím už zalezlo slunko za horu a v ledovém vichru je nám slušná kosa. Koupačka dnes tedy připomíná tu u jezera Waikaremoana na Severním ostrově, nejmenší zima je paradoxně v té úplně ledové vodě, protože jak člověk vyleze ven, vítr z něj v mžiku udělá kostku ledu. Brrrr. Navlékáme všechny vrstvy, co jsou k dispozici, a společnými silami stavíme stan, dnes to chce všechny ruce, aby něco neuletělo.

Vaříme ve stanu, jinde to ani není možné. Dnes jsme došli na konec našich domácích zásob sušeného jídla a začíná degustace lyofilizované stravy. Jsme totiž rozmlsaní z NZ a v Evropě jsme ještě neobjevili obstojnou značku. První na tahu je Lyo Expedition - Chicken Tikka Masala. Chuťově je to relativně slušné, ale návod uvádí podstatně víc vody, než je potřeba, takže končíme spíše s polévkou, kde plave trochu rýže a poměrně hodně celého kmínu. Doufejme, že další soutěžící předvedou ještě něco víc.

V noci sice pořád fouká, ale už to není tak intenzivní. Občas když se vzbudíme, tak máme pocit, že slyšíme mňoukání, ale doufáme, že je to jen autosugesce :-)

11. den - úterý - 3.9.2019

Zrovna včera jsme ráno vzpomínali, jaká je to tu pohoda, že skoro nefouká, a tudíž je stanování úplně v klidu, takže dneska jsme si to vybrali - foukalo celou noc a fouká pořád i po ránu. Balíme a vyrážíme dnes poněkud netradičně docela navlečení, protože je nám zima. O půl deváté jsme v sedle, odkud bychom zase měli klesat k nějakému jezeru, ale vede odsud odbočka na 2853m vysoký Pic de Certescan. Nebe je vymetené, nikde nikdo, takže si tuto odbočku nemůžeme nechat ujít. Batohy necháváme v sedle a nahoru vyrážíme jen nalehko v bundách. Výstup je docela prudký, ale až na jednu nepříjemnou lehce lezeckou pasáž pod vrcholem to není nic náročného. Na vrcholu vychutnáváme výhledy, jsou opravdu exkluzivní, nic z okolních kopců nám nijak zásadně nekazí široký výhled kol kolem.

Vracíme se zpět do sedla, kde potkáváme dnešní první lidi a na pár dalších narazíme při sestupu pod sedlem. Buď spali na chatě a nebo si museli dneska docela slušně přivstat, od nejbližšího parkoviště to není úplně zanedbatelný kousek. U jezera, resp. přehrady obědváme a užíváme si výhled na tu modře modrou vodní hladinu mezi skalisky. Kolem refugia pak sestupujeme dolů. Chvíli zvažujeme, jestli to nevzít zkratkou přes Francii, ale místo metrů dolů bychom museli nastoupat metry nahoru a zas tak úplná zkratka to taky není, aby se to vyplatilo. Navíc je dneska docela slušný pařák, máme pocit, že nás to asi usmaží za živa. Když se postupnými přískoky s mnohými zastávkami na pití v jakémkoliv domnělém stínu dostaneme až dolů k řece, vyplácneme se na trávník a relaxujeme, co to dá, dneska nám to dává zabrat.

Po zhruba hodině se odhodláme k dalšímu postupu, kilometrově toho máme před sebou dneska ještě docela slušnou porci a už zas budeme jen stoupat. Začínáme ale pohodově podél řeky, to je v klidu, pak i cesta do bočního údolí je pohodová - vede totiž k vyhlídce na nějaký vodopád a asi bude docela frekventovaná. Výhled na vodopád je dost slabý (táhnout sem kvůli tomu do kopce nějaké děti, tak nás asi zakousnou) a cesta dál se podstatně zužuje, ale pořád je v docela překvapivě slušné kvalitě a nemusíme hlavně hledat, kudy to má vést, což postup podstatně zrychluje.

Když se údolí rozevře a před námi se otevře rovina, kterou jsme na mapě identifikovali jako jednu z možností pro případné přespání, tak tyto myšlenky brzy zaháníme, protože planina je v absolutním obležení stáda krav a zhruba desítky koňů - mezi tuhle zoo si stan nepostavím. Dobíhá nás pán a ptá se, jak daleko je to na refugio, odhadujem, že tak dvě hodiny. Původně jsme tam taky chtěli dojít, ale s ranním výletem na kopec už to asi dneska nedocvaknem a s výhledem toho, že tam má v plánu spát minimálně tento pán, nás to ani nijak zvlášť nemotivuje. Pán pokračuje v tryskovém tempu, popravdě řečeno má do tmy docela dost co dělat, aby to stihnul. My se naopak nikam neženeme a jsme rádi, když nám asi za hodinu zmizí v kopci. Pokračujeme obrovským cik-cakem vzhůru - je to úplně pohodový výstup a doufáme, že další terénní stupeň bude nést podobně ke stanování vhodnou rovinku a pokud možno bez krav a koňů.

Posléze se ukazuje, že rovina nese pouze znaky nedávného pobytu stáda, ale aktuálně tu žádná zvířata nejsou, tráva je trochu podmáčená, ale místo na stan najdeme. Sice chybí tradiční jezero, ale teče tu potok a popravdě je tak ledový, že to ani my nevydržíme a očista dnes probíhá šploucháním ze břehu, stát se v tom prostě a jednoduše nedá. Po koupeli následuje vaření a večeře a pak rychle zalezem do spacáku, kde vyhodnocujeme. Dnes jsme vařili pytlíky dva, protože ačkoliv byla Kreolská zelenina značky Trek'n Eat inzerovaná jako bezlepková, ve skutečnosti bylo na obalu napsané, že obsahuje stopy lepku, což je slušná podpásovka. Místo inzerovaných 490ml vody dávám jen 300ml, možná mohlo být o chlup víc. Jídlo je hodně kořeněné, ale docela dobré. 180g inzerovaných jako 1-2 porce je pro jednoho až moc. Druhý soutěžící je francouzský Voyager - Indian-style rice with chicken, kde místo 250ml dáváme 200ml vody, což je tak akorát. Rýže je tu také poměrně hodně, chuťově vyvážené a maso úplně výborně udělané. Určitě můžeme zopakovat.

Noc je dneska proklatě chladná a to ani nijak zásadně nefouká - oproti tomu, jaký to byl smažák odpoledne, je to fakt slušný rozdíl.

12. den - středa - 4.9.2019

Budík nám ráno zvoní v 5:30, do totální tmy jako obvykle a pořád je docela slušná kosa, i když vůbec nefouká. Balíme se dnes v rekordním čase a za rozbřesku před 7h odcházíme nasnídaní. Asi za půl hodinky potkáváme týpka, co se nás večer ptal na refugi - vypadá, že zase kvapí dolů - to popravdě úplně nechápeme. Za hodinku jsme v sedle a vylézáme ještě kousek výš po úbočí na místo, kde už svítí ranní sluníčko. Sice moc nehřeje, ale pro ten pocit :-) A ty výhledy v ranním světle taky stojí za to.

Kolem jezírek pak sestupujeme k chatce, která se ukazuje jako docela dost ošuntělá a vůbec nám nevadí, že jsme dali večer přednost našemu luxusnímu stanu. Nikdo tu není, dáváme si ranní pauzu, jdeme pro vodu k nedalekému potůčku, svačíme, kocháme se výhledem na jezero a vlastně čekáme, až pořádně vyleze slunko, abychom se mohli převléct do krátkého a pokračovat v sestupu do údolí. Kolem desáté už se pak donutíme k odchodu, nemůžem se tu poflakovat celé dopoledne, máme to dneska ještě docela kus.

Na druhé straně jezera se akorát potkáváme se skupinou dětí, které vede pár dospělých chlapů. Cosi na nás halekají, tak používáme svoji již otřepanou frází: Sorry, no hablo Español. Do you speak English? Obvykle poté následuje soustrastné pokývání hlavou a nějaká průpovídka ve španělštině, ale tentokrát přikvačí jiný týpek a plynnou angličtinou s námi začne hovořit, kde jsme spali, odkud kam jdeme a tak. Po pár minutách hovoru se loučíme, oni jdou na ryby, my pokračujem v sestupu do údolí. Potkáme cestou ještě pár lidí s bágly - jestli jdou všichni na chatku, tak tam budou mít dnes večer docela dost těsno.

Sestup je zas náročný, slunko začíná být zase docela ostré, ale máme dost vody a s přestávkami na pití se po poledni došoupeme dolů k řece, kde si na mostku s nohama spuštěnýma do vody dáváme oběd. Překvapuje nás, že ačkoliv jsme zhruba 300m od parkoviště, tak za tu víc jak hodinu, co dnes obědváme, tudy neprojde ani noha. Na parkovišti je navíc docela hodně aut, vetšina lidí se ale očividně poflakuje po blízkém okolí, což zjištíme, když začneme pomalu stoupat posledním španělským údolím směrem k hranicím. Začínáme širokou cestou, to je v pohodě, pak je kus docela dost do kopce po úbočí, co ještě nedávno bylo zarostlé lesem, ale ten vzala (odhadem 1-2 roky zpátky) lavina. Zbytek vede krásným širokým údolím s potůčky, paloučky a malými lesíky - opravdu malebné. Cesta je pohodlná, nijak prudká, les posléze s výškou zmizí, ale údolí je široké, výhledy jsou famózní a stoupá se jen pozvolna. Úplně radost toto jít. Courákem jsme po páté u jezera, nad kterým stojí chata a to je náš dnešní cíl. K chatě ale ani nejdeme, raději najdeme zašité místo u jezera a ještě za slunce se dnes koupeme. Pak hledáme místo na stan, abychom nebyli úplně exponovaní z chaty - vidíme z protějšího kopce sestupovat nějaké dva borce, co budou zřejmě na chatě spát. Nakonec volíme místo téměř na druhé straně jezera, abychom byli alespoň dostatečně daleko, navíc je tu poblíž pramen, odkud nabíráme vodu.

Vaříme venku, soutěž jde dnes do finále s posledním soutěžícím Kuře Fajita s rýží značky Summit to Eat. Zaléváme rovným půllitrem vody, čímž získáváme skvělou konzistenci. Jídlo je výborně dochucené, velikost akorát pro nás dva, jediné, co bychom vytkli, je, že pytlík se nedá odtrhnout v půlce, čímž je dojem z konzumace trochu ovlivněn. I přesto se jedná o jasného vítěze soutěže o nejlepší lyofilizované jídlo bez lepku, co lze u nás sehnat.

Během jídla laborujeme, kudy přesně to do sedla na hranice ráno polezeme. Takhle ze spoda to na všechny strany vypadá jako pekelně prudký kotel, tak jen doufáme, že se to pak v reálu bude tvářit trochu přívětivěji.

13. den - čtvrtek - 5.9.2019

Budík nám zvoní v 5:30, venku je pochopitelně tma jako v pytli a bohužel nejsou ani vidět hvězdy, takže se přes noc očividně zatáhlo. Když po snídani a sbalení vnitřku stanu vylézáme ven, zjišťujeme, že se za poslední půlhodinu navíc ještě udělala mlha jako mlíko a není vidět na 5 metrů. To je v té tmě docela hodně nepříjemné a výstup do sedla po téměř neznatelné cestě a bez možnosti orientace v prostoru se tak stává víceméně nereálný. Nezbývá než doufat, že se to brzy rozpustí/zvedne nebo aspoň prosvětlí, protože zítra dopoledne musíme odjíždět z Andorra la Vella do Barcelony a aktuálně už jinou alternativu, co by se dala stihnout, nemáme.

Máme štěstí, než dobalíme zbytek batohů, mraky se aspoň trochu zvednou a máme naději, že až vyjde slunko, tak se to začne rozpouštět. Vyrážíme po půl sedmé s čelovkami, obcházíme jezero až na travnatý pás, kde jsme včera z dálky identifikovali cestičku vzhůru. Je tu jedna ošuntělá značka a občas nějaká hromádku šutrů, co by se možná dala klasifikovat jako mužík. Zblízka ta domnělá cestička zdaleka není tak průkazná, ale dál už pak zase do jezera padá široké suťoviště, tak tudy cesta nepovede. Stoupáme vzhůru, pomalu se rozednívá a mraky naštěstí postupují nahoru s námi.

Po půlhodině výstupu téměř kolmo vzhůru se profil trochu zlomí a dostáváme se do širokého kotle, který se zvolna kroutí vzhůru. Ještě kus pokračujeme, ale je nám teplo a čelovky už jsou taky docela zbytné, tak děláme krátkou technickou pauzu. Napadá mě, že bych možná mohla zapnout telefon a mrknout se, jak daleko od sedla jsme. Jaké je naše překvapení, když o minutu později zjišťujeme, že už jsme sice za půlkou výstupu ale do jiného sedla! Jak je to možné? No očividně cesta dole u jezera měla vést přes to suťoviště ještě dál, ale to jsme teda opravdu neidentifikovali. No nic, rychlá porada, jestli se vracíme dolů, ale čas nás trošku tlačí a navíc jsme na nějakém blogu četli, že to nějací borci mezi těmito sedly traverzovali, takže tam musí nějaká cesta existovat. Nevidíme to z naší pozice teď celé, ale snad se nám "po čuchu" podaří nějaký traverz najít, abychom ztratili co nejméně výškových metrů.

Po pravdě řečeno, ukazuje se, že hledání vlastní cesty je aktuálně mnohem jednodušší, než hledání značek a mužíků na cestě "značené". Je tu sice riziko, že se člověk dostane na nějakou skálu, kterou neviděl, a bude se muset vrátit, ale už přeci jenom nějakou tu zkušenost se čtením terénu máme a ta se teď hodí. A když se za dalších 40 minut napojujeme na značenou trasu do správného sedla, plácáme se po rameni, protože podle informací ze zmíněného blogu se tam borci na traverzu plácali kolem dvou hodin, než našli správnou cestu :-)

Zbývá "docvaknout" poslední desítky výškových metrů do Portella de Baiau, ale je to peklo. Cesta vede téměř kolmo vzhůru po uklouzaném suťovišti, každý krok hrozí podklouznutím a nepěkným pádem kamsi dolů. Zapíráme se do hůlek a jsme rádi, že není nijak zvlášť mokro. Za necelou hodinku staneme konečně v sedle a vítězoslavně překročíme hranici ze Španělska do Andorry. Nijak zvlášť se tu ale nezdržujeme, protože před námi se neskví nic menšího, než nejvyšší hora Andorry - Pico de Coma Pedrosa - kterou rozhodně máme v plánu zdolat. Batohy necháváme kus od sedla pod kamenem, zabalíme se do bund a vyrážíme vzhůru. Fouká studený vítr, tu a tam malá sprška a všude se převalují mraky, ale to je holt daň za tu výšku, když není úplně azuro, buďme rádi, že se rozpustila ta mlha.

I když ani tady není cesta úplně jednoznačná, za zhruba půl hodinky jsme na vrcholu a můžeme se zvěčnit pod andorrským národním praporem. Ze španělské strany hrnoucí se mračna vykreslují dramatickou atmosféru, ale pohled do Andorry připomíná chvílemi spíše výhled z okna letadla, které si pohodově pluje nad sluncem ozářenými duchnami mraků. Kocháme se, svačíme a po chvíli zaslechneme zvonce a trubky a dole v sedle vidíme asi desítku lidí. Po chvíli nám pomalu docházejí souvislosti. Včera jsme nad parkovištěm potkali dva běžce s fáborkami a pak jsme celou cestu vzhůru šli po těchto fáborkách a značkách. Dnes tu očividně vede nějaký trailový závod a zdá se, že je docela slušně obsazen. Popravdě jim ten sešup dolů v tomhle počasí vůbec nezávidíme a gratulujeme si, že jsme to nahoru (i s tou neplánovanou zacházkou) stihli ještě před prvními borci v protisměru, to by bylo vražedné.

Sestoupíme k batohům a napojíme se na cestu proti běžcům, kterým s úsměvem fandíme a povzbuzujeme, že už jsou skoro nahoře v sedle. Jak je tak postupně pouštíme, konstatujeme, že je to docela slušně mezinárodně obsazené a jsme poměrně hodně překvapení, že možná prvních pár borců byli mlaďoši, ale teď už potkáváme lidi, co jsou jednoznačně starší než my, někteří určitě dvakrát. Sestup máme kvůli neustálému pouštění běžců docela pomalý, ale ještě nás čeká docela slušná výška dolů, takže naše kolena rozhodně nikam nepospíchají. Asi za hodinu už se peloton rozvolňuje a potkáváme osamoceně vlající dvojice. Nakonec vidíme borce, co sbírá fáborky a vlaječky, tak se s ním dáme na chvíli do řeči. Zjistíme, že se jedná o etapový trailový závod Pyrenees Stage Run, jehož účastníci musí 7 dní v řadě zdolat zhruba 30-40km dlouhou trasu přes sedla Pyrenejí. Běží nalehko, batohy jim převážejí mezi hotely, i tak je to podle nás absolutně brutální závod a všichni, kdo jsou schopni ho dokončit, mají náš hluboký obdiv. Vůbec nechápeme, jak někdo starší než my vůbec dokáže mezi dny zregenerovat. Neskutečné.

Jak ztrácíme výškové metry, postupně se otepluje, tak svlékáme vrstvy, a když pak kousek nad kótou 2000 m.n.m. (zhruba na hraně lesa) obědváme, jsme rádi, že si můžeme sundat boty a strčit nohy do potoka :-) V sestupu pokračujeme v pohodovém tempu, víme, že čas máme dobrý, tak neničíme zbytečně klouby. Je znát, že civilizace je blízko, protože potkáváme čím dál tím víc lidí. Poslední, co potkáme asi 400m nad parkovištěm a ptají se, jak daleko je ještě ta chata (ani ne v půlce cesty k sedlu), nás opravdu pobaví jako úplný protipól těch prvních ranních borců :-)

Kolem třetí dosahujeme slavně autobusové zastávky v Arinsalu a já vzývám firmu Lowa a moje pohory, které se už 80 kilometrů těžce rozpadají, ale podržely mě bez kompletního rozlepení až do cíle a to jsem je rozhodně nešetřila. Mají odslouženo, teď už mohou odejít do outdoorového nebe.

Chvíli studujeme jízdní řád, než se zorientujeme a zjistíme, že bus by měl dorazit za 14 minut - docela slušný timing :-) Na zastávku si k nám přisedá starší pár, a protože spolu mluví anglicky, dáme se do řeči. Ukáže se, že jsou to američtí důchodci, co přijeli na 14 dní do Andorry na dovolenou. Asi úplně nechápeme, co tu celou tu dobu dělají (podle znalostí poměrů v místní MHD se dost vozí busem), ale oni taky úplně nechápou, že jsme přišli pěšky až někde z centrálního Španělska přes Pyreneje...

Bus nás zaveze do víru hlavního města (no v zásadě hotely začínají tam, kam jsme došli, a pak prostě plynule přejdou v banky v centru) a my doklepneme poslední míli do kempu, kde se s naší plynnou španělštinou pro dnešek ubytujeme. Vyhrazen je nám kus štěrkového plácku na jedné z teras kempu, o trávě nemůže být ani řeč, ale tak jsme zhýčkaní a musíme pochopit, že v celé Andoře neexistuje čtvereční metr, co by byl přirozeně rovný - vše je buď do kopce nebo z kopce :-)

Sprcha je samozřejmě to první, kam po postavení stanu míříme. Koupačka v ledovcových jezírkách je úžasný zážitek, ale přiznejme si otevřeně, kdo vynalezl teplou sprchu, to byl génius ;-) Dostatečně zkultivovaní vyrážíme nalehko na obhlídku města, které projdeme křížem krážem a se zapadajícím sluncem konstatujeme, že víc času na prohlídku není potřeba. V jednom z obchodních domů (ty nám zas až tolik nechyběly) dokoupíme trochu jídla na zítra a zamíříme zpět do kempu. Po návratu zjistíme, že místo vedle nás dostala přidělené partička "tyvolů" z Čech (to nám upřímně nechybělo ale vůbec), nicméně náladu si zkazit nenecháme, spíš se během večeře ve stanu uculujeme některým situacím vycházejícím z jejich totálního amatérismu.

14. den - pátek - 6.9.2019

Jsme unavení, tak ani hluk města nás moc nebudí a spíme až do osmi. Pak už jsme nuceni vstát, snídat a balit, abychom v 10h stihli odjezd autobusu do Barcelony. Trochu čekáme, jak bude vypadat přejezd hranic, protože jsme nakonec pasy nechali doma a Andorra není v EU, ale celník zkontroluje papíry jen řidiči a jede se dál.

Vysoké hory necháváme rychle za sebou, ale jedeme ještě přes NP del Cadí-Moixeró, takže je pořád co pozorovat a vytáčení autobusu v křivolakých uličkách malých vesniček je taky docela dobré divadlo.

Před druhou vysedáme z klimatizovaného autobusu na severním nádraží a dostáváme regulérní facku vedrem. Chvíli se motáme po nádraží, než najdeme vstup do metra, zahrajem si oblíbenou hru s automatem na lístky a konečně vstupujeme do klimatizovaného vozu metra. Tam nám ale za pár stanic začne být zase zima, no člověk si prostě nevybere. Vystupujeme tedy o jednu stanici dřív a k ubytování jdeme pěšky, resp. ono je to asi z obou stanic stejně daleko se nakonec ukazuje. Borec z Airbnb nám poslal do mailu i nějaké fotky, jak se na místě zorientovat, což se ukázalo jako docela užitečné, protože se musíme probít nejdříve do nějakého vnitrobloku, než se dostaneme ke dveřím do domu, kde je náš pronajatý byt. Ukazuje se, že je to přesně, jak jsme čekali - velký byt, pokoje přidělené výhradně hostům, společné sociálky a kuchyň. Ale mají očividně dobře zaběhnutý systém barevného značení jednotlivých pokojů, koupelny jsou tu na čtyři pokoje dvě a teď přes den tu nikdo není, tak to tu snad ty dvě noci zvládneme.

Trochu vybalujeme, pak jdeme omrknout obchod v přízemí baráku, kde okamžitě kupujeme čerstvé ovoce a zmrzlinu - nedostatkové zboží posledních dní - a vyrážíme metrem na pláž. Z metra vystoupíme u přístavu a procházíme starou přístavní čtvrtí la Barceloneta, kterou podle průvodců nesmíme v žádném případě minout, ale popravdě se s jejich nadšením úplně neztotožňujeme. Po vynoření na pláži nás čeká totální šok. Nečekali jsme, že tu nikdo nebude, ale že tu bude až tolik lidí, to jsme také nečekali. Pláž i přilehlá promenáda jsou hustě pokryty masou lidí a když říkám hustě, tak myslím jako hlava na hlavě - neskutečné. Zvažovali jsme koupání, dokonce máme i plavky a ručníky, ale nakonec nás to ani neláká, skončíme akorát u mokrých kraťasů od vln.

Pomalu se alespoň brouzdáme pískem a procházíme se po pláži. Moje nohy si nějak špatně zvykají na vzduch a to, že nehnijou v propocených ponožkách ve smradlavých pohorách, takže mi na několika místech dost hluboko popraskala kůže, kam se teď zarývá směska písku a soli a to je teda lahůdka. Ještěže tu jsou aspoň každou chvíli ty veřejné sprchy.

Když se doploužíme na molo do přístavu plachetnic, necháme se jako správní turisti odchytnout u restaurace a dáváme si k večeři klasickou paellu. Stejně jsme si ji chtěli dnes dát, takže jsme byli docela jednoduchá oběť. Obsluha je trošku vlezlá, ale aspoň hovoří plynně anglicky, a jídlo je výborné, stejně tak víno. Tak přimhouříme oči i nad přemrštěnou cenou za flašku a usmějeme se nad tím, když si na závěr číšník zcela neokázale řekne o 10 euro spropitné cash. A popravdě ta večeře při západu slunce v přístavu má úžasnou romantickou atmosféru.

Po jídle ještě na poslední chvíli stíháme nakoupit na zítra v nedalekém supermarketu a pak přejíždíme na večerní představení zpívající kouzelné fontány - Font mágica de Montjuïc. Davy jsou tu opravdu neskutečné, ale když už to máme takový kousek od bydlení, tak by byla škoda se na to zhruba půlhodinové představení různě osvětleného stříkání fontány za zvuku největších hitů klasické i populární hudby nejít podívat. Po skončení se pak pomalu šineme nočním městem na ubytování, kde usneme jak zabití.

15. den - sobota - 7.9.2019

Transformace ze spaní v horách a brzkého ranního vstávání na pravý španělský režim nám očividně zas takový problém nedělala :-) Do města vyrážíme hned po snídani kolem jedenácté hodiny :-) Jdeme pěšky na nedaleký kopec Montjuïc, kde je spousta sportovišť postavených pro olympiádu v roce 1992. A vypadá to, že sportoviště jsou poměrně živě využívána - chvíli závidíme tunel provrtaný chyty, kde člověk může vesele zadarmo trénovat lezení, pak sledujeme dětský zápas v rugby. Co rozhodně nemůžeme minout, je televizní vysílač a hlavní olympijský stadion, ale procházíme i kolem historických památek a vyhlídek na město. Obědváme pod hradní pevností s výhledem k nákladní přístav a daleké moře.

Cestu z Olympia parku jsme si chtěli zkrátit lanovkou, na kterou jsme měli pocit, že platí naše předplatná jízdenka na metro, ale to se ukazuje jako mylná domněnka, takže jdeme dolů po svých a ještě se na chvíli zastavujeme na zápase vodního póla, kde je z tribun úplně famózní výhled na město. Scházíme dolů do města na známou ulici La Rambla, kde máme namířeno na proslavený trh Mercat de Sant Josep - La Boqueira. Neodoláme několika chuťovkám v čele se zmrzlinou a ovocnou tříští a z trhu nás dostane pryč jen čas, který nás tlačí. Na 18h máme totiž koupené lístky do Sagrada Familia a to bychom opravdu neradi propásli. Kolem Sagrady je totiž tak milion lidí a všichni zaměstnanci, kteří jsou v dosahu turistů, pořád dokola jen opakují, že lístky na dnešek jsou již vyprodány. Až ve frontě si uvědomujeme, že máme s sebou velký švýcarský nůž na svačinu, se kterým nás dovnitř určitě nepustí. Jsou tu na to ale připraveni a dostáváme výměnou za nůž kartičku s tím, že si ho pak můžeme u vchodu zas vyzvednout.

Návštěva Sagrada Familia je zážitek, který se člověku opravdu vryje. Člověk už zvenku vidí, že je to opravdu velký kostel, ale až uvnitř dómu si uvědomí, jak impozantní stavba to je. Navíc máme štěstí na večerní sluníčko, které perfektně zdůrazňuje, jak skvělým způsobem pracoval Gaudí se světlem. Prohlídkou každého zákoutí kostela trávíme dvě hodiny, než nás začnou vyhazovat, že zavírají. Jsme skoro poslední, kdo z prostor katedrály odchází, pročež si uvědomujeme, že máme u vchodu ještě ten nůž. Obíháme kostel, ale vchody už jsou dávno zavřené, naší poslední nadějí jsou malé dveře hlídačů s obrovským nápisem Zákaz vstupu. Cedulku dodrží a vypoklonkují nás zpět na ulici, za chvíli se ale objeví i s nožem, což jsme docela rádi.

Sedíme v parku vedle kostela a večeříme, až skoro padne tma. Pak nám dojde, že bychom ještě potřebovali asi něco nakoupit, protože zítra je neděle a mohlo by být všechno zavřené. Chvíli nám trvá, než v přilehlých ulicích najdeme ještě otevřený obchod, ale nakonec se nám podaří se dokonce vybavit bezlepkovými těstovinami a flaškou červeného na dnešní večer.

Domů se nám ale ještě nechce, tak jedeme na pláž, kde už je teď za tmy podstatně prázdněji. Koukáme na vlny a pijeme víno. Dovolenka :-)

16. den - neděle - 8.9.2019

Dnes dopoledne vyrážíme znovu do města. Po včerejším úžasném zážitku v Sagrada Familia se vydáváme po stopách dalších Gaudího památek. Navštěvujeme Casa Milá a Casa Batlló - zvenku tedy. Pak se přesouváme na sever města do parku Güell, do kterého se ale z větší části platí vstupné, což nás trochu namíchne. Zároveň nás v parku chytne docela slušná bouřka, stihneme se schovat do vstupu k veřejným WC, kde se nás tísní dobrých 15. Jsme svědky zajímavého úkazu, kdy pouliční prodavači, kteří až doteď všechny obletovali s chlazenou vodou, slunečními brýlemi a vějíři, jsou do minuty po začátku deště vybaveni deštníky a pláštěnkami. Nepřišli jsme na to, jak to dělají, musejí mít opravdu propracované zásobování, ale plně se jim to vyplácí. Nenadálá bouřka s poměrně prudkou průtrží mračen zaskočila snad všechny, takže s úspěchem prodávají desítky fórových deštníků a pláštěnek ani ne na jedno použití. Zajímavé je také pozorovat vývoj ceny a smlouvání, většina turistů to ale jednoduše nevydrží a tento zcela evidentně nevýhodný obchod podstoupí. Ne, že by postávání ve vchodě do záchoda bylo naším největším hobby, ale pozor je to v Gaudího parku a navíc nikam zvlášť nepospícháme, takže přes hodinu odoláváme. Kdybychom neměli v plátěném batohu na zádech nově koupenou knížku o Gaudího architektuře, kterou chceme dát dědovi jako dárek, tak bychom na déšť vůbec nehleděli, ale knihu bychom rádi dovezli suchou, takže čekáme. Asi za hodinu a půl vysvitne slunko, a ačkoliv pořád jemně prší, už si s tím naše mikiny poradí. Přívalák to ale byl slušný, takže kvitujeme sandály, co máme na nohách, když při dalším postupu parkem musíme překonávat hluboké proudy valící se vody. Dalším docela vtipným důsledkem nenadálého plaváku je taky fakt, že zateklo do metra, takže některé linky prostě nejedou. Ne, že by se nějak obtěžovali tuto informaci hlásit jinak než ve španělštině :-)

K večeru se cestou domů ještě zastavujeme na Placa Espanya, kde ve specializovaném jamón obchodě pořizujeme nějaké suvenýry a využíváme výtahu na střechu centra, odkud je krásný výhled na celé město. Večer pak trávíme na ubytování. Brzy ráno musíme na letiště, takže s flaškou sangríi balíme naše saky paky.

17. den - pondělí - 9.9.2019

Letadlo nám letí 8:45, takže už před šestou vyrážíme z ubytování, házíme pohledy do nejbližší poštovní schránky a přejeme si, aby na této autobusové zastávce opravdu stavil přímý bus na letiště. Trochu nás uklidní, když si vedle nás přijde stoupnout borec ve stejnokroji nějaké letecké společnosti. Odbavení i let probíhá bez nějakých zvláštností a po 11h přistáváme v matičce Vídni. Zjišťujeme, že nám jede přímý vlak do Otrokovic až po 14h, takže máme tentokrát dost času a nemusíme nikam spěchat. Do města se svezeme osobákem na Rennweg a pak posedáváme v parku Belvederu. Diskutujeme, že za tu dobu, co tu sedíme, by nás v Barceloně už obletovalo aspoň deset týpků, co by se nám snažili něco prodat. Zlatá Vídeň! :-)

Na cestě domů vlakem ještě očekáváme jednu možnou komplikaci - koupili jsme si lístek přes mobil na internetu. Podle přepravních podmínek ČD je nám doporučeno, abychom si lístek vytiskli a předložili průvodčímu ke kontrole na papíře. To nicméně aktuálně pro nás není úplně šikovné řešení, tak se rozhodneme to risknout. Když dorazí rakouský průvodčí, ukážeme mu QR kód v mobilu. Ani nehne brvou, naskenuje si kód do svého tabletu, pokývne hlavou a popřeje nám šťastnou cestu. Takže žádné drama se nekoná a kolem páté hodiny konečně dorážíme dom. Sláva nazdar výletu a ráno zas do práce :-)