Švýcarsko

1. den - pátek - 13.3.2015

Ve čtvrtek večer tentokrát nejdem na Florenc odmávat Adél, ale nastupujem do žlutého busu Student Agency sami a úderem 23. hodiny vyrážíme na prodloužený víkend k Haníkům do Amriswilu. Busy Fun & Relax mají něco do sebe - sledování filmů cestu podstatně urychlí. Ty, kdo se pokouší spát budí nejdříve česká policejní kontrola, poté je ohlášen noční klid a v zápětí celý bus burcují němečtí celníci (tentokrát se výhoda EU a Schengenu zrovna dvakrát neprojevila). Chvíli se dalo zdřímnout po zastávkách v Mnichově, ale definitivní budíček je před sedmou na švýcarských hranicích. Poctiví Švýcaři se vyptávají a většinu pasů si odnesou (naše ne, asi jsme extrémně důvěryhodní :-)) a po návratu jednoho pána vytáhnou a prohledají mu i kufr. Stojíme přes půl hodiny, než nás na území konfederace pustí, ale zřejmě je s tím v jízdním řádu počítáno, protože na příjezdu do St. Gallenu máme zpoždění jen 5 minut.

Autobus nás s informací, že pravidelná zastávka je aktuálně rozkopána, vyhazuje na hlavní ulici. Ptáme se, kde původně zastávka byla, protože tam máme mít sraz s Vlastou. Ale neujdeme ani pár metrů a za prvním rohem se s Vlastou srazíme - bydlí totiž asi 30 metrů odsud, v domě hned nad hlavní silnicí. Rádi využíváme její prostory jako úschovnu zavazadel a po krátké snídani vyrážíme společně do města. Vlasta nezapře svoji praxi z provázení turistů na Vranově a i nám udělá přímo profesionální komentovanou prohlídku St. Gallenu. Nechybí ani zábavná historka o Rudém náměstí: Raiffeisenbank si postavila pobočku na zastrčeném náměstí na okraji centra St. Gallenu, ale nechodili jim tam lidi. Proto se rozhodli upravit náměstí, aby se tam obyvatelé cítili jako doma. Celé náměstí polili červenou barvou a stylizovali do prostor domu - od obývacích prostor až po garáž, v které mimochodem stojí červené Porsche a vzhledem k tomu, že na stejném místě dlouho jedno Porsche parkovalo a jednoho krásného rána bylo zalité jako vše okolo, nikdo si není jistý, jestli tam náhodou to opravdové Porsche nestojí pořád :-)

Ovšem St. Gallen je vyhlášen spíš svojí Stiftsbibliothek, která je už od roku 1983 na seznamu kulturního dědictví UNESCO. I přilehlý Stiftskirche má svoji zajímavost - kvůli bývalým hradbám města nemohly být věže postaveny tradičně nad vchodem, ale tyčí se na druhé straně lodi nad oltářem. Během další prohlídky histrického jádra obdivujeme ještě tradiční "balkónky". A jako v každém pořádném městě, ani zde nesmí chybět obchod firmy Baťa :-)

Propouštíme Vlastu a už sami si ještě uděláme výšlap podél říčky na kopec nad město a po Dreilindenweg kolem tří koupališťo-jezírek. Sluníčko začíná konečně trochu hřát a my můžeme dosyta obdivovat St. Gallen shora. Kolem půl dvanácté už jsme zase zpět ve městě a snažíme se na nádraží přesvědčit milou paní pokladní, jestli by za ten kopec do Amriswilu nebyly přeci jen levnější lístky než za 10 CHF/osoba - nebyly... A tak vyzvedáme bágly u Vlasťule a přesouváme se pár stanic vlakem do Muolenu, kde přesedáme na bus do Amriswilu.

Vysedáme na Säntisstrasse a za rohem už nás vítá Adél. Haníkovi mají prostorný slunečný byt v 11. patře jednoho z (asi) dvou paneláků, co v Amriswilu stojí. Není to sice zrovna architektonický skvost, ale zase je z toho paneláku pěkný výhled na město a (údajně) i do Alp, což ovšem zatím nemůžeme potvrdit, dnes je docela opar.

Po obědě vyrážíme pohodovým tempem na procházku kolem Amriswilu, nejdříve přes louku do Hagenwilu a pak přes další louky, pole, farmářské usedlosti, mokřad Hudelmoos a několik laviček až k rozhledně, odkud je krásný výhled na Amriswil, a kolem potůčku až do centra. Po cestě u kachen potkáváme pána, co nám cosi plynnou Schwyzerdütsch sděluje a jediné co pochopím je, že zřejmě očekává odpověď. Nechám si to ještě jednou zopakovat tentokrát opravdu německy, ale stejně mi není jasné, proč se tváří, jakoby se na něco ptal :-) Kousek od domu zastavíme ještě v sýrařském obchodě, kde si skvěle pokecám s dvěmi usměvavými prodavačkami, zatímco si absolutně nemůžeme vybrat ze všech těch sýrů. Nakonec nám dají ochutnat ještě naprosto vynikající čokoládu a my jim na oplátku uděláme docela tržbu. Večer je ve znamení sýra, vína a fotek - Zdenda vyhlásil soutěž mezi Haníkovic komapktem a naší zrcadlovkou.

2. den - sobota - 14.3.2015

Vzhledem k naší hluboké neochotě platit za vlak částky jak za horsku dráhu, vyrážíme dopoledně k Bodensee pěškobusem. Dalo by se to skoro nazvaz agroturistikou, protože procházíme přes louky, čerstvě pohnojená pole (mimochodem celý víkend nás tento odér provází na poli i ve městě), zemědělské usedlosti, fotíme krávy, slepice, koně a užíváme si švýcarského venkova. Adél doporučujeme, že by měli začít pořádat zájezdy "Švýcarsko jinak", protože tohle je diametrálně odlišné od toho, co si člověk představí pod pojmem Schweiz a přesto je to Schweiz :-)

Po poledni dorazíme do Romanshornu a jen co se přiblížíme k jezeru, narazíme na den otevřených dveří v místní loděnici, kde obdivováním lodí strávíme následující dvě hodiny. Jelikož je dneska celkem extrémní opar, není vidět ani na druhou stranu jezera a tak obědváme na lavičce na břehu s pocitem, že jsme u moře. Následuje ještě sada fotek, kdy využíváme Zdendův stativek, nicméně pád foťáku mezi kameny naznačuje, že tenhle stativek opravdu není dimenzovaný na zrcadlovky :-) Ale zabavili jsme se tak, že už stíháme jen letmo prohlédnout Romanshorn a raději už vlakem razíme zpět do Amriswilu.

Fofrem uvaříme večeři a jdeme na zápas. Čeká nás duel Amriswil:Schönenwerd o boj o 3. místo v tabulce. Přicházíme právě včas, hosté měli totiž zjevně trochu lepší rozjezd, nicméně úderem našeho příchodu do haly přebírají otěže zápasu domácí. Zdendovi spoluhráči tvrdí, že když je na zápase Adél, tak se daří ;-) Ne, že by se hráči Schönenwerdu úplně vzdali, zápas přináší i velmi zajímavé výměny, ale Amriswil má k naší radosti pořád trochu navrch a už vede 2:0 na sety. I začátek třetího setu se vyvíjí k naší spokojenosti, ale jamile začneme mít pocit, že by to mohlo dobře dopadnout, začnou hosté stahovat a dokonce i vyhrávat, míč po míči. Kluci v modrých dresech jsou trochu skleslí, ale Zdenda nepřestává tým hecovat. A pak najednou etrémně dlouhá výměna, hala bouří, rozehrávka, smeč, blok, skok na zem, stihnul to, soupeř vrací, zpátky přes síť, a je to tam, důležitý bod pro Amriswil! Hráči jsou zpět ve hře, fanoušci na nohách a soupeř už to nevydýchal. Posledních několik bodů tam spadlo skoro samo, Schönenwerd se ještě vzmůže na jedno odvrácení matchballu, ale to je vše. Konec, 3:0, slavíme!

Po zápase ještě počkáme než hráčí uklidí halu a sní zaslouženou večeři a pak společně jedeme domů oslavit dnešní vítězství a naplánovat, kam zítra na výlet. Zdenda je v dobrém rozmaru, takže plánuje vyrazit s námi.

3. den - neděle - 15.3.2015

V hledáčku pro dnešní den bylo několik lyžařských středisek, protože z nich obvykle vedou i upravované zimní turistické trasy. Nakonec jsme se rozhodli pro destinaci, co je sice nejdál, zato slibuje nekrásnější výhledy a největší možnosti. Cesta po dálnici do Churu ubíhá rychle a pak už jen půlhodinky nahoru údolím do nitra Graubündenu - Lenzerheide.

Máme v plánu zapůjčit si sáňky, abychom si po výšlapu do Mittelstation Scharmoin mohli dolů sjet po sáňkařské dráze. Abychom nemuseli sáňky táhnout do kopce, zeptá se Zdenda prodavače, jestli by nám sáňky nevyvezli nahoru lanovkou. Prodavač je Švýcar a tak nemrkne ani okem a řekne, že si sáňky máme vyzvednout nahoře a užít si "Marsch" do kopce. Co ho ovšem lehce z míry vyvede, když se Zdenda zeptá, jestli by dostal od sáněk nějaký lísteček, aby nahoře věděli, že jsou to ty naše. Nechápe proč, ale nakonec nám lísteček dá.

Vyrážíme pohodovým tempem do kopce, fotíme lanovky, hory, protijedoucí sáňkaře i sami sebe na samospoušť. Ani se nenadějeme a jsme navrchu. V budově stanice lanovky jsou i prostory s lavicemi a stoly a tak v klidu a teple poobědváme náš český salám z batohu. Výhled máme na velice lákavá lehátka na sluníčku a tak hned po jídle se zamíříme natáhnout. Záhy ovšem zjistíme, že bychom nejspíš měli zaplatit 20 franků, a tak se rychle vyfotíme a radši mizíme, přeci jen tu nejsme kvůli slunění... Dohodnem se ještě na krátkém okruhu po vrstevnici, kde se kocháme luxusními výhledy. Kvůli oparu sice není vidět nijak extrémně daleko, ale i nejbližší kopce nám na pokoukání postačí. A sníh všude okolo přímo láká k tomu si do něj skočit, takže nastavujem na foťácích sportovní režimy a sekvenční snímání a skáčema a fotíme, dokud nemáme v botách dostatek sněhu :-)

Ze sněhových radovánek nás vyruší až myšlenka, že možná bude brzy taky končit provoz lanovky, tak aby nám ty sáňky zase nesvezli dolů, a pospícháme si je vyzvednout. Ukáže se, že žádný lísteček opravdu nebyl potřeba, pan vlekař jen mávne s úsměvem rukou do rohu výstupního prostoru stanice, kde stojí opuštěné dvoje sáňky. Místní si totiž všichni prostě koupí skipas a jezdí lanovkou nahoru a dolů na sáňkách celý den, jenom my Češi to šlapem pěšo a jednou :-)

Zdenda vyhlašuje závod, ale dohodnem se, že nejdříve si uděláme navzájem pár fotek. Haníkovi kousek popojedou a čekají na nás, ale my kolem tak prosvištíme, že máme pocit, že už to asi nidky nezastavíme. Naštěstí se to za chvíli podaří a tak vyfotíme i my je. Sáňky jsou zjevně kvalitní, takže se to parádně rozjíždí a vybrat některé ostré zatáčky dá celkem práci. Svištíme si to dolů a nastřídačku se fotíme a bavíme se jak malé děti. Dolní část, kde byla ráno ledovka se teď už kapku topí ve vodě, takže k dolní stanici dorazíme lehce zráchaní, ale to nevadí. Sranda to byla mimořádná :-)

Po cestě přemýšlíme ještě nad tím, jestli nezastavit na chvíli v Churu, ale nakonec si uděláme rychloprohlídku z ptačí perspektivy, když k městu přijíždíme shora serpetinami. Večer nás Zdenda vyzývá na další souboj, tentokrát v Carcassonne, které vytáhne z luxusního kufříku, kde má poskládaná úplně všechna rozšíření. Hned od začátku všichni až na Adél kalkulujeme, jak obsadit hlavní louku se spoustou měst. A jak už to bývá, nakonec vyhrává Adél, která se k louce připojí posledním tahem a všechny nás smete :-)

4.den - pondělí - 16.3.2015

Haníkovi bydlí v Amriswilu na Säntisblickstrasse a Adél už během roku avizovala, že mají z balkónu výhled na Alpy, kterým v této oblasti dominuje právě vrchol Säntis. Jsme tu už čtvrtý den a zatím jsme žádné Alpy z Amriswilu nezáhlédli, čímž pochopitelně domácí průběžně popichujem. Dneska ráno nás ale Adél při ranním meteorogickém průzkumu z balkónu volá, ať se jdem podívat. No! Když člověk hodně dobře vidí... Něco by se tam rýsovat mohlo. Ale pojedem to radši ověřit blíž přímo k Appenzellu.

Parkujeme v Brülisau na téměř prázdém parkovišti u kostela a ještě než stihneme vystoupit z auta, už na nás volá kolemjdoucí pán, jestli chceme nějak poradit. Asi nebude třeba, máme naplánováno poměrně přesně, co chceme absolvovat. Tak nás aspoň upozornil, že dnes nejezdí ani jedna lanovka a i restaurace nahoře v kopcích jsou zavřené. Ujistili jsme ho, že nás to vůbec netrápí, máme v plánu jít pěšky a v batohu máme svačinu. Ale zjevně Švýcaři poctivě dodržují "Montag - Ruhetag".

Po silničce mezi loukami vyrážíme směrem k Sämtisersee a dýchl na nás jarní vzduch, kopce jsou sice pořád pod sněhem, ale tady dole v údolí už opravdu začíná jaro. Začneme stoupat podél potůčku, je to trošku namáhavější výstup než včera, a plánujeme, jak pofrčíme dolů na igelitkách, když dnes nemáme ty sáňky. Výhodou ale zase je, že tu dneska opravdu vůbec nikdo není, za celou skoro dvouhodinovou cestu nahoru potkáme jednoho pána na sněžnicích. U zavřené chalupy pak využijeme lavičku se stolečkem k soukromému obědu, a u toho podle místní mapy naplánujeme, že si uděláme ještě malý okruh po vrstevnici pod masivem Hoher Kasten a dolů sejdeme jinudy.

Ani dneska nemůžeme na několika místech odolat naší zálibě ve skákání do sněhu a focení na sekvence :-) Ale v těžkém mokrém sněhu člověk zapadne hlouběji a o dost hůře se pak dostává zase ven... Tak se většinu času radši kocháme výhledem do kraje. Jsme na samém okraji Alp, takže koukáme na mírně zvlněnou krajinu směrem k Bodensee. U chaty Ruhesitz chvíli laborujeme, jestli jít po zimní turistické trase s délkou 4 km nebo to vzít po sněžnicové trase od dva kilometry kratší. Vzhledem k tomu, že nás už začíná poněkud tlačit čas, rozhodnem se pro kratší variantu přímo přes zasněženou louku. Naštěstí tudy projela rolba, takže se neboříme, ale kloužeme rychlým tempem z kopce dolů. Na chvíli nás ještě zastaví posezení na lavičce - červené lavičce uprostřed alpských luk (byť v zimě) s výhledem na Appenzell, no kdo by odolal. Nikomu se nechce moc pokračovat, vždyť už nás čeká jen balení a odjezd zpět do Čech... Napadne nás, podělit se o ten luxusní výhled i s ostatníma holkama z MMIB, tak využijeme naši smart techniku v kapsách. Adél ale tvrdí, že MMSku se jí ze Schweizu ještě nepodařilo poslat a i my jsme to včera zkoušeli a netvářilo se to. Tak tedy zkusíme zapnout datový roaming - poslání jedné fotky přeci nemůže stát tolik. Mobil chvíli odesílá... húúú, 120,- strženo, tak to byl asi nejdražší email, co jsem v životě poslala... Ale stálo to za to ;-)

Doma předáme auto Zdendovi, který pádí na trénink, a začínáme se balit a chystat na noční cestu do Prahy. Útěchou nám je jenom pohled z balkónu, přes den se trochu vyjasnilo a jde teď vidět masiv Säntisu poněkud zřetelněji, čímž uznáváme, že Säntisblickstrasse si svoje jméno zaslouží.

Po tréninku nás Zdenda hodil na Student Agency do St. Gallenu. Bez překvapení autobus stavěl úplně jinde, než nám na příjezdu řidič ukazoval, ale je třeba se začít chystat zase zpět do vlasti na místy až absurdní situace, které můžou nastat jenom u nás... Pro umocnění kontrastu si na zastávku asi deset minut před příjezdem autobusu přiveze paní kufr, nechá ho tam ve tmě opuštěný stát a jde si sednout zpátky do auta, co stojí asi 50 metrů opodál směrem na úplně druhou stranu... Hmm, jak dlouho by tam takový bezprizorní kufr vydržel stát u nás?

Cesta probíhá v poklidu, zpestří jí akorát německá policie, když nás chvíli po přejetí hranic staví jedna hlídka, prohlédnou pasy a nechají nás jet. Do čtvrt hodiny znovu budíček, další hlídka chce provést celní kontrolu znovu. Poněkud rozladěná stewardka se jim snaží vysvětlit, že nás před chvílí stavěli jejich kolegové, jestli je to opravdu nutné. Němec to chvíli přes vysílačku ověřuje a pak nás pustí dál bez kontroly. Naštěstí už si to pak dali vědět a až do Prahy nás další kontrola už nezastavuje a my se po šesté ranní můžeme zase naplno vrhnout do pracovních povinností v probouzející se Praze.

Velký dík patří HH - hotelu Haníkovi - kteří nás ve svém švýcarském bytě na prodloužený víkend vřele přijali a výlety nejen naplánovali, ale i nás na ně dovezli a provázeli. Prostě dovolená opravdu all inclusive!