Nízké Tatry

1. den - úterý - 28.7.2015

Naše výprava začala na pražském hlavním nádraží o půl osmé ráno. Všichni jsme dorazili včas, dobře připravení a v dobré náladě (i když krapínek ospalí). Auke s Kristinou si všimli prvního důležitého detailu: profesionální turisté, reprezentovaní Anežkou a Jirkou, nosí hůlky vždy na pravé straně batohu! Na Slovensko jsme se rozhodli cestovat s žlutým RegioJetem z jednoho prostého důvodu. Jízdenky byly neskutečně levné. Anežce se podařilo pro nás pro všechny sehnat zpáteční jízdenku za 1800 Kč. No, nekup to. Cestovalo se nám celkem pohodlně a cesta rychle ubíhala. A to zejména díky kvalitnímu čtivu, které si Anežka s Kristinou večer předem stáhly do mobilů, totiž Adél diplomku. Tak jsme četly, pánové nám asistovali, jeden s českou gramatikou, druhý s formátováním matematického textu. V Ostravě jsme si vzpomněli na Ráďu, jak se asi má a že je stejně nejspíš v Hronově nebo Praze. No a to už byl pomalu čas na oběd. Pro lepkáče tradiční pizza šneci, kteří se kupodivu přes noc rozleželi k lepšímu, a pro Jirku upekla Anežka bezlepkovou variantu pizzy. Jako zákusek jsme měli bezlepkový makovec... no, říkali jsme si, že takhle by ta expedice šla.

Vlak měl 10 minut zpoždění, což sice není moc, ale o něco nám to zkomplikovalo přestup v Rožumberoku. Místo 11 minut jsme rázem měli 1, což opravdu není moc. Takže jsme vystřelili z vlaku, oběhli vlakové nádraží, za rohem uviděli náš autobus, který právě zavíral dveře. Pokusili jsme se ještě o něco zrychlit, i když s těžkými batohy na zádech nám to moc nešlo. Doběhli jsme k již zavřenému autobusu a... řidič byl moc hodný, protože nám dveře znovu otevřel. V autobuse jsme potkali českou trojici (dále jen ČT), dvě holky a jeden kluk, o něco mladší než my. Vzhledem k jejich batohům, které však byly podstatně menší, než ty naše, a tématech, o kterých se bavili, jsme odvodili, že jde také o turisty vydávající se na delší pochod. Hned jak jsme v Donovalech vystoupili z autobusu, je Anežka okomentovala a zařadila mezi ty nezodpovědné turisty, kteří způsobují na horách problémy nejen sobě, ale i všem ostatním, a o kterých si pak čteme na iDnesu tragické zprávy. Ostatní nebyli o odhadem tak rychlí, nicméně jsme se všichni shodli, že si umíme přestavit o něco sympatičtější spoluputovníky. Než jsme si stačili zorganizovat batohy a dojíst makovec, abychom ho s sebou nemuseli vláčet, tak už se nám někde ztratili. Takže šance, že nejdou stejný přechod jako my tu ještě byla.

Našli jsme první červenou značku a oficiálně odstartovali náš pochod. U prvního rozcestníku jsme chtěli udělat fotku, abychom pak měli srovnání, jak jsme vypadali na začátku. Nicméně jsme žádný nemohli najít. Tak jsme se vyfotili u prvního pick-nick altánku. Stejně to bylo výrazně praktičtější. Aspoň jsme měli kam položit foťák. Šli jsme velice příjemný a nenáročným terénem, převážně lesem, klábosili o všem možném a pomalu si zvykali na naše těžké kamarády na zádech. Asi tak po třech hodinách pomalé chůze jsme dorazili k naší první útulni.

Útulně jsou po celém hřebenu v přiměřených vzdálenostech od sebe. Jejich velikost, vybavenost a kvalita se hodně liší. Od většího pick-nick altánku, až po velkou horskou chatu s teplou sprchou. Vždy je však poblíž pramen s pitnou vodou, kadibudka, ohniště, občas i odpadkový koš. V případě, že pod střechou už není místo, je povolené v okolí postavit stan.

Tato první útulňa byla nejmenší ze všech, ve kterých jsme spali. Když jsme tam dorazili, byli tam pouze dva zhruba padesátiletí pánové. V patře přístřešku bylo asi 6 míst na spaní, takže jsme se akorát vešli. Rozložili jsme si karimatky a spacáky, abychom o místa případně nepřišli a dali se do přípravy večeře. Jirka s Aukem zamířili do lesa pro dřevo, Anežka s Kristinou vybalily chleba, buřty, párky a luxusní klobásy a došly pro čerstvou vodu k nedalekému pramenu. Pak jsme při zapadajícím sluníčku seděli kolem ohně, opékaly nádherně vonící uzeniny, degustovali a užívali si krásný večer. Trochu nám chyběla kytara a pivo, ale to už bychom chtěli moc. No a hádejte, kdo dorazil doprostřed naší idylky... ČT. Takže opravdu půjdou stejný přechod jako my. No nic, aspoň bude o zábavu postaráno. Hrcli si do trávy před útulňou a zapálili si. Naštěstí jsme cítili kouř našeho krásného ohýnku a ne jejich cigaret. Když dokouřili, tak jsme jim nabídli, aby si k nám přisedli a klidně využili náš oheň. Přišlo nám hloupé, aby celý večer seděli mimo. Jo a nabídli jsme jim náš poslední luxusně opečený špekáček, který jsme do sebe už opravdu nemohli nasoukat. Obojí s radostí přijali a přinesli placatku plnou nějaké slivovice. Smočili jsme si jazyk, abychom neurazili, a druhou rundu už odmítli, což bylo velice rozumné, protože s nimi držet krok bychom asi nezvládli.

A byl čas na večerní hygienu. Kolem pramenu to bylo dost mokrý a rozbahněný. Usoudili jsme, že radši vezmeme flašky a umyjeme se někde na louce. Anežka s Jirkou, zkušená a sehraná dvojice naší výpravy, se po chvíli vrátili, čistí a osvěžení... no problem. Aukeho a Kristiny technika flaško-hygieny ještě nebyla příliš vypilovaná. Trvalo jim to podstatně déle, dorazili o něco zmrzlejší a nejspíš zdaleka ne tak čistí, i když to se dost těžko porovnává.

2. den - středa - 29.7.2015

Noc byla celkem v pohodě, i když bylo dost chladno. Kolem čtvrté začalo pršet, přesně jak předpovídali meteorologové. Probudili jsme se v 8 ráno do husté mlhy a vytrvalého deště. Anežka s Jirkou vystřelili ze svých spacáků a než se Auke s Kristinou stihli vzpamatovat, tak už dole voněl teplý čaj. Pořádně jsme se nasnídali (müsli se sušeným mlíkem) a začali balit. Oblíkli jsme si všechno nepromokavé, co jsme s sebou měli. Největší problém byl s obaly na batohy. Kristina s Aukem měli jenom velká ponča, která měla zakrýt je i batohy. Doma v obýváku s poloprázdnými batohy a suchýma rukama se to jevilo jako dobré řešení. Usoudili, že není potřeba kupovat pořádné pláštěnky na batohy. Nejprve jsme se pokusili hábit navléct na Aukeho. U toho jsme pončo roztrhli. Anežka pohotově vytáhla z batohu tape a začala operace ponča. Další pokus už byl úspěšnější. Přišla na řadu Kristina, u které už jsme si dali větší pozor. Pláštěnka se sice neroztrhla, ale zas nepokryla celý batoh. Tentokrát přispěchal Jirka s igeliťákem z Albertu, kterým, pomocí tapu, Anežky a Aukeho, nastavil pončo. Konečně jsme mohli vyrazit.

Potřebovali jsme se dostat nahoru na hřeben, takže první část dne jsme šplhali do velice strmého kopce. Aspoň jsme se zahřáli. Asi po hodině navíc přestalo pršet, což potěšilo hlavně Aukeho s Kristinou, kteří konečně mohli odhodit žluté hábity, na které si pořád šlapali. Když jsme dorazili na první vrchol, nepršelo už vůbec a mlha byla hluboko pod námi. Byla to nádherná podívaná. Sledovali jsme těžké mraky, které se válely v údolí a občas se rozhodly vyšplhat nahoru za námi. Plazily se po stráních, ale nebyly schopné vrchol překonat. Vytvořily tak optickou zeď, která rozdělovala hřeben. V takových situacích si člověk uvědomí, jak moc hory ovlivňují počasí. Zbytek dne jsme šli po velice příjemné pěšině, převážné po rovině a obdivovali jsme mraky i vykukující hory v dálce. Trasa byla parádně značená, šli jsme pořád po červené, takže jsme ani neměli šanci zabloudit. K další útulni jsme dorazili mezi 6 a 7, přesně jak jsme si to naplánovali.

Tentokrát to nebyl žádný altánek, ale pořádná chalupa s teplou společenskou místností, ve které bylo spoustu místa na sušení všeho mokrého. Domácí dokonce prodávali čaj a polívky. V patře byla veliká místnost, která byla celá pokrytá matracemi. Místa bylo dost, tak jsme si zabrali o jednu matraci navíc, abychom si měli kam dát batohy. Museli jsme zaplatit 5€ na osobu, ale to stálo rozhodně za ten komfort, který se nám dostal. Byli jsme jedni z prvních turistů, kteří na chatu dorazili. Byla tam jedna česká dvojice (mohlo jim být tak mezi 40 a 50). Seděli na terase a užívali si večerního sluníčka. No a v chalupě seděla ČT. Pili pivo a klopili do sebe panáky s domácími. Za ten večer toho vypili opravdu hodně, tak jsme byli zvědaví, jestli budou schopní ráno ještě vstát. Později večer se chalupa zaplnila. Společenská místnost byla plná příjemné a přátelské atmosféry. Každá skupina hodnotila den, plánovala další, připravovala jídlo. Dokud bylo venku ještě světlo, tak jsme si na plynovém vařiči připravili luxusní instantní jídlo. Začali jsme hovězím vývarem s rýžovými nudlemi. Následovaly bezlepkové těstoviny s delikatesní rajskou. Ač byla instantní, tak byla neskutečně dobrá a byly v ní dokonce celé plátky hovězího masa. Polívku jsme ještě stihli sníst venku, na hlavní chod už nás zima vyhnala zpátky do chaty. Po večeři následovala hygiena. Pramen byl asi tak 2 minuty chůze od chalupy. Byl mnohem vydatnější než ten z předchozího dne a nebylo kolem něj žádné bláto. Nepotřebovali jsme tedy flašky. Jedinou nevýhodou bylo, že v průběhu očisty mohl dorazit některý z dalších turistů. Zákon schválnosti zafungoval parádně. Stalo se to Anežce i Kristině.

Velice nás zajímalo, jak se na chatu dostala ČT. Vstali ve 4 ráno, protože se výšlapu i následných kilometrů hodně báli. Prvních 6 hodin jejich pochodu jim lilo jako z konve. Navíc zabloudili, což je velice obdivuhodný výkon vzhledem k tomu, že se jde celou cestu po červené a nebylo jediné nejasné místo. Prý scházeli někam dolů lesem, dokud je nějaký místňák nenasměroval zpátky nahoru na hřeben. Nicméně první den ve zdraví přežili a měli dostatek energie na celovečerní flámování...

3. den - čtvrtek - 30.7.2015

Spalo se nám krásně a probudili jsme se do nádherného slunečného rána. Když jsme sešli dolů do společenské místnosti, tak tam ČT už vesele snídala pivo a rozebírali předchozí noc, nebo aspoň to, co si z ní pamatovali. Neuvěřitelné.

Tento den nás čekala nejnavštěvovanější a nejvyšší část Nízkých Tater. Na Chopok vede od 1.12.2012 nová kabinová lanovka, takže se turisté valí nahoru ve velkým. Někteří pouze vyjdou těch pár metrů na úplný vrcholek Chopoku, jiní si po hřebenech udělají celodenní túru. Pro nás měla přítomnost turistů své výhody i nevýhody. Díky turistům si někdo dal tu práci a uplacíroval ploché balvany tak, aby vytvořily krásný chodníček. No šlo se po tom úplně samo. Ušetřilo nám to spoustu sil, protože přeskakování z kamenu na kámen s batohem na zádech není nic moc. Další výhodou turistů byl odpadkový koš ve stanici lanovky. Konečně jsme mohli vyhodit odpadky, které se na nakupily za 2 dny. Nevýhody si asi umíte představit. Na vrchol Chopoku vedl nepřetržitý proud výletníků, tak jsme se shodli, že toho se účastnit nemusíme a raději prošetříme síly na případný výšlap na Ďumbier.

Pod nejvyšší vrchol Nízkých Tater jsme dorazili kolem páté odpoledne. Měli jsme za sebou už 6 hodin chůze (tj. zhruba 8 hodin na cestě). Diskutovali jsme, jestli máme dostatek energie pro výšlap nahoru. Znamenalo to přibližně 40 minut nahoru a 20 minut zpět. Jedna další skupina turistů, kteří stejně jako my šli celou hřebenovku, byla úplně ve stejné situaci. Tuhle skupinu jsme si pojmenovali „ta druhá skupina”. Byli to 4 kluci a jedna holka, přibližně stejně staří jako my. Jejich tempo bylo s naším srovnatelné, takže jsme se s nimi potkávali celý den. Tahle skupina se rozhodla Ďumbier pokořit, až na jednoho kluka, který prohlásil, že se nikam nepotáhne a aspoň může ostatním pohlídat batohy. Nabídl nám, že ty naše taky pohlídá, jestli chceme. Jeho nabídku jsme přijali a hezky na lehko se vydali na vrchol. A stálo to za to. Byl to parádní pocit stát na vrcholu, koukat na krásné Vysoké Tatry v dáli, vychutnat si vrcholovou svačinu a chvíli jen tak být.

Po tomto hodinovém apendixu nás čekala pouze hodinka pomalé chůze na Štefáničku. S vidinou teplé sprchy, měkké postele a s potencionálním příslibem halušek se nám šlo dobře. Štefánička byla jedinou pořádnou horskou chalupou, ve které jsme během našeho pochodu přespávali. Měli jsme zarezervovaná 4 místa a dostali jsme teplý pokoj, který jsme sdíleli ještě s jedním párem. Víc než do postele jsme se ale těšili na teplou sprchu a večeři. No, nebylo to tak růžové, jak se zprvu zdálo. Na halušky jsme mohli zapomenout. V jídelníčku jsme našli smažený sýr, smažené filé a řízek. Jo a ještě guláš. Anežka předem posílala dotaz, zda mají nějaká bezlepková jídla, a dostalo se jí odpovědi, že samozřejmě, mají prý dokonce dvě. Když jsme se pak na ta dvě jídla ptali servírky, tak na nás koukala jak jójo. Nicméně po domluvě s kuchaři pak slíbila, že se o něco bezlepkového pokusí. Nakonec to bylo chutnější než regulérní jídla z menu. Se sprchou to taky nebylo úplně ideální. Teplá voda tekla pouze od 8 večer do 5 ráno. V celé chatě byly 2 sprchy a ubytovaných přes 30. Navíc levá sprcha moc neodtékala. Ale co, teplá sprcha je teplá sprcha!!! akže jsme si neztěžovali.

4. den - pátek - 31.7.2015

Vyspali jsme se parádně a naše těla se krásně regenerovala. V rámci ubytování jsme měli i snídani, na kterou jsme se moc těšili. No opět nás čekalo trochu zklamání. Bezlepkového pochopitelně nic (kromě másla a možná marmelády, ale to bylo nejisté), takže Jirka si chudák musel donést vlastni snídani. Krupicová kaše s ovocem bylo spíš granko s krupicovou kaší a jedním plátkem broskve na vrchu. K tomu jsme dostali řádně oslazený bylinkový čaj, který Anežka okomentovala trefnou grimasou. No nic, nasytili jsme se pořádně a získali spoustu energie. To bylo hlavní. Po snídani následovala tapovací pauza. Anežce se předchozí den podařilo úplně zničit speciální náplasti na puchýře. Tak se pokusila znovu přelepit a obvázat, co šlo. Kristina si nechala zatapovat rameno, které přeci jen trochu protestovalo, i když si po celou dobu pochodu vedlo parádně.

Tento den nás čekala o něco kratší vzdálenost než obvykle, takže jsme si mohli dovolit pomalejší tempo, borůvkovou pauzu a hlavně nákup. Zhruba v polovině dne jsme sešli dolů k silnici, kde stál motorest a restaurace Čertovica. Asi tři kilometry dolů do údolí je vesnice Vyšná Boca, ve které mají malé potraviny, které jsou podle internetu v pátek otevřené. Potřebovali jsme hlavně chleba. Nejprve jsme se pokusili vyžebrat chleba v motorestu. Jediné, co nám mohli nabídnout byla půlka malého bochníku. To nám nestačilo ani náhodou, takže výlet do vesnice byl nevyhnutelný. Aspoň nám personál potvrdil, že ve vesnici obchod je a že se do vesnice nejlépe dostaneme po staré silnici, která vede lesem. Výhodou motorestu bylo, že měli točenou kofolu, halušky a kafe. Vymysleli jsme, že kluci zůstanou s báglama v motorestu, zatímco holky doběhnou dolů na nákup. Až se budou vracet a budou cca 20 minut od motorestu, tak kluky prozvoní a ti objednají halušky.

Otázka byla, jak se co nejrychleji dostat do vesnice. Nejprve jsme se pokusily stopovat. Ušetřilo by nám to spoustu času, kdyby nás nějaké auto kousek popovezlo. Nicméně s tím jsme moc neuspěli. Někteří nás úplně ignorovali, jiní se snažili naznačit „sorry”, další byli plní, no a ti poslední se nám jenom smáli. Po chvíli se k jednomu ze zaparkovaných aut blížila starší dvojice. Zdvořile jsme se jich zeptaly, jestli nejedou náhodou směrem do vesnice a jestli by nás nesvezli. Pořádné odpovědi se nám nedostalo. Pár se navíc usadil na lavičku před motorestem a vytáli si vlastní svačinu. Tak tady taky nic. Po dalších 5 minutách stopování jsme to vzdaly. Usoudily jsme, že akorát ztrácíme čas a bavíme veškeré okolí. Vydaly jsme se tedy kolem motorestu na starou silnici, která byla pro pěší výrazně bezpečnější a kratší. Když jsme míjely svačící pár, tak se nás paní zeptala: „Tak vy tedy s námi nejedete?” Dost nás to překvapilo, ale příjemně. Takže jsme už za pár minut seděly na zadním sedadle a mířily dolů. Problém byl, že nová silnice nevede přímo skrz vesnici, ale vine se nad ní. Když se nás pán zeptal, kde tedy chceme zastavit, neměly jsme nejmenší tušení. Tak jsme ho požádaly, aby zastavil v nějakém přehledném místě u krajnice. Řádně jsme poděkovaly a rozloučily se. Stály jsme na krajnici celkem frekventované horské silnice, pod námi sráz a tam někde vesnice s hledaným obchodem. Rozhodly jsme se, že čím dřív z silnice zmizíme, tím líp, a vydaly se rovnou čarou dolů. Ocitly jsme se před plotem jedné ze zahrad. Naštěstí vedlejší pozemek oplocený nebyl, takže jsme se po chvíli konečně dostaly na normální silnici. Po chvíli hledání jsme našly obchod , ale... ZAVŘENO. Jakože cože? Vždyť podle internetových stránek mají v pátek otevřeno od 7 do 17:30. No nebylo to zas tak zlý, protože se jednalo pouze o polední pauzu, kterou na internetu zapomněli zmínit. Znovu otvírali ve 13:00 a bylo 12:55. Tak jsme si sedly na lavičku a čekaly. Když ani v 13:15 nikde nikdo, tak jsme začaly být poněkud nervózní. Naštěstí se po chvíli přišourala starší paní s klíčem a obchůdek pro nás otevřela. Nebyla to žádná velká sámoška. Byly jsme rády, že měli poslední chleba, dva druhy sušenek a 4 jablka. Rozhodly jsme se, že stopování zpět vzdáme rovnou. Za prvé na hlavní silnici nebylo moc kde zastavit, i kdyby se čirou náhodou našel někdo, kdo by nám zastavit chtěl. Nasadily jsme tedy ostré tempo a šlapaly do kopce. Myslely jsme si, že máme štěstí, když jsme všude naráželi na cedule Penzion Čertovica. Kus za vesnicí se za námi náhle vynořilo auto. Mrkly se na sebe a pokusily se stopovat. Řidič zastavil. V autě seděl mladý pár, který věřil víc navigaci než vlastnímu rozumu a poslušně jeli nejkratší cestou :D Přesně nevěděli, jestli jedou k našemu motorestu, prý se snaží dostat na nějakou vetší silnici. Usoudily jsme, že se tahle stará cesta s novou musejí potkat u motorestu a nastoupily jsme. Asi po 800 metrech jsme si už tak jisté nebyly. Ukazatele, podle kterých jsme celou cestu šly, ukazovaly doleva, navigace hlásala doprava. Ze strachu, abychom si situaci ještě nezkomplikovaly, jsme raději vystoupily. To byla ovšem chyba. Ukázalo se totiž, že Penzion Čertovica není totéž, co motorest Čertovica. Takže jsme po svých šlapaly do toho největšího krpálu nahoru. Škoda, mohly jsme si ten kilák ušetřit. Ale co, bez batohů se šlo rychle, a tak jsme za chviličku byly nahoře u kluků, kteří už měli objednané halušky. Než jsme se stačily vydýchat a vypovědět naše nakupovací dobrodružství, tak už byly luxusní halušky na stole.

Po této poněkud delší pauze jsme se po červené vydali dál. Cesta byla zprvu příjemná a nepříliš náročná. Pak jsme ale vstoupili do lesa, nebo spíš do toho, co z lesa zbylo. V posledních letech bylo v Nízkých Tatrách několik vichřic a bouří, které poničily velkou část lesa. Polomů bylo ve východní části pohoří víc než zdravého lesa. Místo ušlapané a dobře značené lesní pěšinky nás čekala vysoká tráva a popadané stromy, které jsme museli všemožně přecházet, podcházet a obcházet. Bylo to veliké zdržení. Časy na cedulích jsme rázem museli násobit dvěma. Navíc se hrozně špatně hledala cesta. Značky jsou většinou na stromech, které byly poházené, po celém okolí, nebo na kamenech, které byly zakryté vysokou trávou a maliním. Po nějaké době jsme měli pocit, že už každou chvíli musíme narazit na naši útulňu. Popis, který jsme našli na internetu, byl v dané chvíli dost na nic: „U spadlého stromu odbočte doleva, projděte starým lesem a nemůžete chaloupku minout.” U kterého ze spadlých stromů? A jaký starý les? Podle cedulí jsme tam už dávno měli být. Po další hodině pomalé chůze nám konečně svitla naděje. Narazili jsme na podivnou ceduli HLO (později se ukázalo, že to bylo H₂O, tedy cedule navigující k pramínku). Po dalších 100m jsme konečně narazili na vysněnou útulňu. Všem se nám ulevilo. Byl to malý domeček, ve kterém bylo cca 15 míst na spaní. Měl střechu a 4 stěny, což bylo to hlavní. Vevnitř ještě byla místa na spaní, která jsme si hned po příchodu zabrali. Rozhodli jsme se prohodit naše večerní procedury a nejprve se jít umýt a hlavně zkontrolovat klíšťata, dokud je ještě světlo. Navíc koupel ve studené vodě je o něco příjemnější, dokud ještě hřeje sluníčko. Pramínek byl od chaty o něco dál a tentokrát to byl opravdu jenom čůrek. Nicméně jsme se opláchli, ujistili se, že nám žádné klíště krev nesaje a pustili se to přípravy večeře. Polívka byla vynikající. Nějaká speciální instantní, bezlepková. Jedna s řepou a druhá s cizrnou. Rozhodně můžeme všem vřele doporučit. Druhý chod asi doporučovat nebudeme. Bylo to instantní rizoto. Chuťově bylo dobré, jen jeho příprava byla velice zdlouhavá. Slovo instantní v člověku evokuje „rychle hotové”. Což v tomto případě rozhodně neplatilo. Vyplácali jsme řádnou část naší plynové bomby a hladoví jsme očima hypnotizovali rýži, aby změkla. Ale času jsme měli dost a tak jsme seděli kolem ohně s ostatními a poslouchali jejich historky a vtipy. Snažili jsme se aspoň to nejvtipnější přeložit Aukemu, ale ono to v angličtině tak nevyzní. Mimochodem, objevila se nová souputující skupina, „Slovenská dvojice”. Byli zhruba stejně staří jako „Česká dvojice” a pán byl poněkud mrzout. Pokusili jsme se o konverzaci a několik vtipů, ale pokaždé zareagoval dost divně.

Pro shrnutí souputujících skupin. ČT už dobře znáte. Pak tu byla „česká dvojice”. Paní se snažila být za každou cenu pozitivní, všímala si každého detailu a obdivovala přírodu i oblohu kolem sebe. Pán byl o něco méně nadšený. Z jejich konverzace jsme odvodili, že jde o bývalého matfyzáka, což v nás vzbudilo jisté sympatie. Ale upřímně to byl trochu morous. Pak tu byla „ta druhá skupina”. Ti nám byli nejblíž věkově, tempem i náturou. Všichni vysokoškoláci studující po různě po republice. Usoudili jsme, že jsou to nejspíš spolužáci se střední, kteří jednou za rok vyrazí na pochod. Měli jeden velký plechový hrnec, ve kterém si společně vařili a ze kterého všech 5 hladových vždycky jedlo. Byla to docela zábavná podívaná. Ještě jedna zajímavost. Tři z nich spali vždy venku pod širákem. Nutno přiznat, že měli pěkně tlusté spacáky, ale noci byly chladné, tak jsme jim moc nezáviděli.

5. den - sobota - 1.8.2015

Tentokrát jsme se moc dobře nevyspali. Byla celkem zima a někdo hrozně chrápal. Shodli jsme se, že to musel být pán z „české dvojice”. Navíc ti, kteří byli vzhůru, tak se pořád převalovali ve spacácích a nadělali tak spoustu dalšího hluku. Aspoň jsme si trochu odpočli a naše těla měla šanci nabrat zase trochu sil. Ráno jsme vstali dřív, než jsme plánovali. Vzhledem k tomu, že nás čekal hodně dlouhý a náročný den, jsme se shodli, že se pokusíme ranní procedury trochu uspíšit. No, moc se nám to nepovedlo. Ať jsme dělali, co jsme dělali, trvalo nám to stejně dlouho jako obvykle. Hned po stu metrech chůze jsme špatně odbočili. Navázali jsme totiž na předchozí den a pokračovali dál polomy, ve kterých se značky hledaly opravu špatně. Po 4 hodinách chůze (tj. cca 6 reálných hodinách) nás čekal nejhorší úsek dne. Nejprve sestup 300 výškových metrů za 10 minut, tj. krpál dolů. A hned na to 700 výškových metrů nahoru na Veľkou Vápenicu. Nepříjemné bylo hlavně to, že jsme tuto náročnou pasáž měli v druhé půlce dne, kde ani první nebyla úplně rovná. Už pár dní předem, když jsme plánovali, co nás ještě čeká, přejmenoval Auke Veľkou Vápenicu na „The Fucking Hill”. My ostatní jsme se toho chytli a hoře už jinak neřekli. Pak jsme měli i problém si vzpomenout na pravý název :D Rozhodli jsme se, že mezi těžkými úseky si dáme pořádný oběd, což bylo dobré rozhodnutí. Dát si pauzu mezi sešupem dolů a výšlapem nahoru se rozhodly všechny skupiny, takže jsme se tam postupně všichni kolem oběda sešli. My jsme však na rozdíl od ostatních neobědvali müsli tyčinky, ale poctivé jídlo. Týden před naší expedicí byli Anežka a Jirkou na outdoorové veletrhu v Letňanech, kde pořídili speciální horolezecké instantní jídlo. Stačilo do sáčku nalít horkou vodu, sáček zavřít a počkat 8 minut. Snadné a rychlé. Další výhodou bylo, že návod byl napsaný ve všech možných jazycích včetně holandštiny a češtiny. Kristina s Aukem si tedy procvičovali své jazykové znalosti, čímž bavili celé své okolí. Ale aspoň jsme si před konzumací poctivě přečetli celý návod, k čemuž nabádala hned první jeho věta. Anežka s Jirkou měli kuře na kari s rýží, Auke s Kristinou měli brambory se šunkou a vajíčkem. Obě jídla byla moc dobrá a a můžeme je vřele doporučit.

Občerstveni a s příslibem vrcholové Snickers jsme se vydali na další cestu. Překvapivě nebyl „The Funcking Hill” tak hrozný. Zrovna jsme se zabrali do nějaké zajímavé diskuze (nejspíš o nějaké totální kravině, ale to nám v tu chvíli nevadilo). Dělali jsme četné pauzy a nikam nespěchali. No a rázem jsme byli nahoře. Vychutnali jsme si zaslouženou tyčinku a kochali se nádherným výhledem na Vysoké Tatry. Byl to taky okamžik, kdy jsme zbytku Compact5 poslali zprávu. Mysleli jsme na vás celou dobu, ale tady obzvlášť. Moc by se vám to tam líbilo.

Po další hodině lehké chůze jsme dorazili k naší poslední útulni. A shodli jsme se, že tahle byla nejlepší. Měla své jedinečné kouzlo, a to zejména díky správci, který každý večer přiběhl z nejbližší vesnice. Mohlo mu být tak 30+ a vypadal na týpka, který je schopný přeběhnout celé Nízké Tatry za jeden den. Když přiběhl k chalupě, okamžitě začal všechno kontrolovat a organizovat. Ani na chvíli se nezastavil. A nechodil, neustále běhal. Ujistil se, že všichni mají kde spát, prodával pivo, kofolu, čaj a kafe. Kdo pomohl s přípravou si vysloužil polívku zdarma. V chatě pak zatopil, rozsvítil svíčky a v 10 se postaral o noční klid. Prostě a jednoduše, vytvořil hrozně příjemnou a přátelskou atmosféru, kterou všichni oceňovali. A samotná útulňa byla taky moc hezká. Dole bylo zhruba 12 míst na spaní a dva stoly s lavicemi. V patře pak naskládané matrace, na které se vešlo dalších 15 lidí. Dalším velkým plusem byl nádherný výhled na Vysoké Tatry. A v neposlední řadě kadibudka. Byla čistá, nesmrdělo to tam a byl tam toaletní papír! No neskutečný.

Když jsme k útulni dorazili, tak už tam bylo dost plno. Potkali jsme se tam s víkendovými výpravami, které začali pochod z druhé strany. Měli jsme strach, že na nás už v chalupě není místo, ale nahoře ještě pár míst bylo. Stejně jako předchozí den, jsme se šli nejprve umýt a zkontrolovat klíšťata. Vydatný pramen byl tentokrát přímo u chaty. Což bylo super, že jsme pro vodu nemuseli daleko. Na druhou stranu jsme se u něj nemohli celí umýt. Tak jsme vzali flašky a schovali se někde kousek dál. I Auke s Kristinou už vypilovali flaškovou očistu, takže jim to netrvalo věčnost a cítili se po tom celkem očištění a ne úplně zmrzlí. Měli jsme krásnou večeři na stráni s výhledem na Vysoké Tatry. Po véče nás zima zahnala do chalupy, kde jsme si vychutnali černý čaj a hořkou čokoládu. Tu jsme vyfasovali od jednoho kluka z „té druhé skupiny”, kterému jsme pomohli zachránit botu. V průběhu dne se mu totiž úplně odlepila podrážka. Pokusil se ji k botě připevnit provázkem, který měli, ale moc to nefungovalo. Anežka mu tedy nabídla tape, čehož využil už v průběhu dne, a Kristina si vzpomněla, že u nafukovací karimatky má malinké lepidlo. Pro to si přišel až večer a pokusil se botu provizorně slepit, aby v ní došel poslední den. Za odměnu nám přines vynikající hořkou čokoládu.

6. den - neděle - 2.8.2015

Z rána máme vystihující historku o ČT. Spali s námi nahoře. My už jsme balili věci, když se pomalu probouzeli. Ještě byli ve spacácích, když jsme uslyšeli typické pssss... nezačali den „Dobré ráno”, ale „Podej mi to pivo”. No, každý potřebuje po ránu něco jiného.

Začátek dne byl krásný. Šli jsme po udusané stezičce po hřebenu a blížili se k poslední hoře Nízkých Tater, kterou je Králova Hoľa. Na ní je vysoký televizní vysílač, podle kterého se hora snadno identifikuje už z dálky. Poprvé nás na ni Anežka upozornila někdy ve čtvrtek: „Támhle na horizontu, vidíte tu horu? Tak tam míříme. Je to ještě tři dny cesty, ale to zmákneme. Tak pojďme!” Bylo to jako v nějakém dobrodružném filmu :) No a teď jsme se konečně blížili k vysněnému cíli. V jednu chvíli to začalo vypadat dost bledě s počasím. No nebo spíš černě. Ze západu se valily těžké mraky, ze kterých evidentně husté pršelo. Déšť už se zdál nevyhnutelný, když se na nás usmálo štěstí. Líznul nás pouze okraj fronty a mraky se vydaly na sever zkropit Vysoké Tatry. Na nás spadlo jen pár kapek, spíš tak pro formu, a byl klid.

Štěstí jsme měli i na zvířátka. Nejprve Jirka málem šlápl na zmiji. Chvíli na to se na cestě vynořil svišť. Metelil před námi, jakoby nám chtěl ukázat cestu na nejbližší vrchol. Nasledovali jsme ho a za odměnu nám na nejvyšším kamenu krásně zapózoval. Jirka, jako správný fotograf, situace využil, pomalu se přibližoval a fotil čím dál detailnější snímky. Byl to fotogenický svišť.

Konečně jsme pokořili poslední vrchol, Královu Hoľu. Auke se jen tak pro formu musel dotknout vysílače, Jirka tento okamžik nezapomněl zdokumentovat. Pak už nás čekala méně zábavná část dne. Sestup dolů do údolí, 1000 výškových metrů. Vůbec jsme se na to netěšili. Nejméně však Anežka a Auke, kteří už tak bojovali s koleny. Sestup byl dlouhý, nudný a bolestivý. Ale nedalo se nic dělat. Jiná cesta dolů nebyla. Nakonec jsme to přeci jen přežili a dorazili do Telgártu. Mimochodem, ČT už seděla v místní hospodě na zahrádce s pivem v ruce. Museli jsme přiznat, že nás celkově velice překvapili, a museli jsme se jim v duchu omluvit. Rozhodně jsme nečekali, že celých 92 km ujdou. Navíc byli stejně rychlí jako my, mnohdy i rychlejší. Prostě měli jen jiný způsob putování, než my. Otázka je, jak by zvládali neočekávané či krizové situace, které v horách nastanou ani nevíte jak. K nim ale naštěstí nedošlo, takže se to nikdy nedovíme.

V Telgártu jsme si počkali na místní autobus, který nás dovez do Popradu. Tam jsme měli 4 hodiny do odjezdu vlaku. Rozhodli jsme se začít pivem a pořádným jídlem v nějaké restauraci v centru města a pak že uvidíme. Poprad byl, kromě vlakového nádraží, úplně vylidněný. Skončili jsme v jedné poloprázdné restauraci, která se nám zdála přijatelná cenově i kvalitou a hlavně byla otevřená. Připili jsme si cílovým pivem, postupně se všichni vystřídali na záchodě, kde jsme se snažili se aspoň trochu opláchnout. Opět jsme trochu bojovali s bezlepkovým jídlem, ale nakonec snad úspěšně. Snadno jsme v restauraci strávili 3 hodiny. Byli jsme unavení, ale tak šťastní a spokojení. Smáli jsme se úplně všemu, hodnotili expedici a vyprávěli 40 minutové historky o ničem. Kdo nás poslouchal, tak si musel myslet, že už nám dočista hráblo, ale vůbec nám to nevadilo.

Ve vlaku už to bylo o něco horší. Z Popradu odjížděl ve 22:30, takže jsme cestovali celou noc. Nikdo z nás moc nespal, i když jsme se snažili. Navíc jsme měli asi hodinové zpoždění. Zejména pro Anežku s Jirkou to bylo nepříjemné, protože museli ráno do práce.

Bezpečně jsme dorazili zpět do Prahy, kde jsme v úterý ráno začínali. Byli jsme o něco unavenější a špinavější, ale plni dojmů a nezapomenutelných zážitků. Byl to nádherný výlet, který jsme si moc užili a na který budeme dlouho a rádi vzpomínat. Díky všem!