Niedere Tauern

1. den - středa - 27.7.2016

Poté, co jsme večer 6 hodin vařili a balili a u toho laborovali, kam vlastně vyrazíme, zvedáme v 8:15 kotvy směr Schladming. Českou republiku musíme nějak přežít, rakouská část už šla hladce, to člověk rád zaplatí dálniční známku a poplatek za tunel. Původní plán je dorazit co nejdříve, nechat auto na některém z vytipovaných míst a hned vyrazit do hor, abysme ještě do večera stihli dojít na nějakou chatu. Parkoviště u lanovky na Hochwurzen se jeví jako dobrá volba k týdennímu zanechání auta, ale je už k půl třetí, turistický rozcestník avizuje 7 hodin chůze náročným terénem a nebe avizuje ještě slušnou dávku deště v brzké době. Přemýšlíme, jestli by nám vyvezení lanovkou dostatečně nezkrátilo dnešní úsek, ale nakonec volíme pro dnešek variantu kemp s tím, že vzniklé manko naženeme v některém z dalších dní.

Celou cestu mi vrtalo hlavou, proč si vůbec nemůžu vybavit, jak to ve Schladmingu vypadá, když jsme tudy museli před pár lety projíždět na kole po Ennsradweg. Po příjezdu do kempu se tento problém vyjasní. Při průjezdu městem jsme tehdy zběsile sledovali šipky na kemp s tím, že si pak město prohlédneme až postavíme stan. V kempu jsme ale zjistili, že tu je k noclehu "zdarma" jakási Sommercard, kterou bysme stejně neměli jak využít, a vzhledem k brzké odpolední hodině a ceně kempu přímo úměrné oné "zdarma" kartě jsme tehdy pokračovali dál po proudu řeky. Tentokrát je ale naše situace jiná a 35€ za nocleh je odpovídající cena tomu, jak nám "kouzelná" kartička poslouží - zítra nám totiž ušetří pěknou dávku výškových metrů díky autobusu a lanovce.

K večeru ještě splníme rest z minula a procházíme se městem, nakonec je z toho důkladná prohlídka, protože hledáme minigolf, který je jednou z mála atrakcí, co tu můžeme dneska na naši Sommercard ještě využít, protože všechna muzea právě zavřela. Podobný nápad měla asi další třetina turistů ve městě :-)

2. den - čtvrtek - 28.7.2016

Vstáváme chvíli po šesté, počasí vypadá relativně slušně, ale vršky hor jsou dost zahalené, nicméně teď aspoň neprší. Balíme stan a přebalujeme batohy, abysme nesli opravdu jen to potřebné. Po otevření recepce platíme kemp a chvátáme do Billy, protože jsme večer zjistili, že nemáme bujón do polévky a jíst celý týden nudle v osolené vodě není úplně ono. Prodavačka trochu nechápe, proč ti dva outdoor nadšenci kupují v půl osmé ráno bio bujón, ale nechá nás i zaplatit kartou to euro a pár šupů.

V 8:15 se u dolní stanice lanovky na Planai naloďujeme do busu plného holandských důchodců s batůžky, evidentně nejsme jediní, kdo chce stihnout první lanovku na Hochwurzen. Na jedné z dalších stanic ve městě se skrz plný bus prodere mamina (tak 35) s obrovskou krosnou a s dvěma holčičkama (druhá třída maximálně) s malými batůžky. Na Hochwurzenu se ukáže, že spolu s těmito Češkami (aka holčičky) jsme jediní, kdo hodlá vystupovat :-) Zjišťujeme, že mají v plánu stejný trek jako my. Paní nevypadá zrovna jako "outdoor-matka" a ptá se nás, jestli nevíme, jaké má být počasí. Obdivujeme její odvahu vyrazit takhle samotná s malými dětmi, ale prý to loni šla s partou dospěláků, takže narozdíl od nás ví, co nás čeká. Navíc mají také zamluvená místa na chatě, takže se na kopci rozloučíme, protože my máme přeci jen delší nohy a nocleh nejistý (stan jsme nechali v autě).

Počasí je přijatelné, zatím neprší a mraky se pomalu převalují, takže nejprve procházíme strašidelným lesem se stromy porostlými lišejníkem. Civilizaci ale první hodinu připomínají chlápci s motorovýma kosama, co brousí okolní stráně. Vystoupáme z lesa výš a vcházíme do ohrady (tu vlastně až do posledního dne neopustíme), takže kromě mraků lidí potkáme i kozy, koně, krávy a ovce, slušná ZOO. Chvíli nám zatrne, když někdo z mlhy na kopci nad námi zavýská a stádo koní se poplašeně rozběhne přímo na nás. Ale pár metrů před námi se uklidní a zastaví, takže nálepku nejagresivnějšího zvířete protentokrát dostanou ovce. Po třetí hodině odpoledne začíná krápat, tak zastavujeme na dohled od stáda ovcí a začneme vytahovat bundy. Ovce se přiřítí a začnou se dobývat do batohů a pytlík od foťáku sežerou skoro úplně. Takže ovce? Nebrat!

V dešti scházíme od jezírek Klammsee a Brettersee a chata už je na dohled, akorát nám zbývá nějakých 200-300 výškových metrů a pod námi sráz, který musíme obejít. Kolem čtvrté hodiny dorážíme za vytrvalého deště na Ignaz-Mattis-Hütte. Chatař nám za 34€ přidělí dvě místa na matracích na půdě, máme štěstí, že jsme tu tak brzy a máme si kde pověsit mokré bundy. Moc místa tu dohromady není. Sprcha zdá se zamčená, tak pro dnešek hygienu omezíme. Kolem šesté se déšť umírňuje, tak vyrážíme na procházku kolem jezera. Před námi jdou holandské sestry-dvojčata, každá s igelitkou v ruce. Diskutujeme nad tím, co mají ty dvě v úmyslu, nejbližší obchod je několik hodin chůze... Nebo se jdou vysprchovat do chaty na druhé straně jezera? Nakonec se ukáže, že chtěly vařit, ale déšť je donutil obejít jezero ze 3/4 až k prázdnému hospodářskému stavení, kde sedí na zápraží a kuchtí. My jsme o poznání drzejší, takže vaříme klidně na zápraží naší chaty, kam kolem sedmé dorazí úplně zmrzlé a promoklé holčičky, ale žijou. Vůbec nás překvapuje, kolik je na chatě rodičů s opravdu malými dětmi. Spát jdeme za chrochtání holandských pohádek.

3. den - pátek - 29.7.2016

Noc je klidná a velice nás potěší hvězdičky prosvítající střešním oknem. V 5:25 nás probudí někdo štrachající se kolem našich báglů ke komínu, celí rozespalí to vyhodnotíme, že přeci jde chatař pomalu po ránu zatopit... moment, proč v komíně, to je nějaký renonc... nikoli vážení, to je regulérní kominík! Přatelé, kamarádi, 5:25, chata bezmála dva tisíce metrů nad mořem a kominík se všema serepatičkama a bílou ušmudlanou čapkou na hlavě vymetá komín. Mazec!

Jsme první, kdo se po sedmé dere ze spacáku a vychutnáváme si snídani šampionů na terase chaty, modrá obloha, slunce začíná pomalu hřát, jezero dokonale zrcadlí okolní špičky a k uším doléhá zvonec nedaleko pasoucí se krávy. To můžem toto :-)

Při odchodu se ještě pozdravíme s holčičkama, ale je to naposled, co je vidíme, protože my máme dnes v plánu první chatu po cestě přeskočit a dojít až na další, abysme trochu vyrovnali deficit z prvního dne. První část je dneska do kopce s docela ostrým závěrem na Rotmandlspitze, což je ale spíš hřebínek než špička, ale výhledy jsou skvělé. Pak scházíme ke Keinprechthütte, ale musíme obejít sráz s vodopádem, tak nám to zabere zbytek dopoledne. Chataře se ptáme, jestli se na Landawirseehütte (aka Aufwiedersehenhütte podle Jirky) dá taky spát, protože jí nemáme v letáku, co jsme nabrali v infocentru ve Schladmingu. Protáhlým rakouským "jooo" naše dotazy odsouhlasí a tak vyrážíme po úbočí přes pastviny nahoru do Trockenbrotscharte. Navzdory názvu si v tomto sedle dáváme chleba s paštikou a kolem půl šesté se sneseme dolů k Landawirseehütte.

Ani dnes nemáme nocleh jistý a terasa plná mladých rodin s dětmi už z dálky avizuje, že to možná nebude tak jednoduché s tím spaním pro dnešek. To potvrdí i slečna za "barem", která řekne, že nemají žádné místo. Dá mi to chvíli ukecávání, paní chatařka nakonec podlehne, že se uvidí, ale máme prý počkat do sedmi. Upřímně doufáme, že pak už nás nevyhodí a jdeme se projít ještě k Landawirseen. Cestou zpět proti nám po kamenech jede týpek na motorce, evidentně máme dnes den plný nečeknaých překvapení (připomínám, že i dnes nocujeme zhruba ve 2000 metrech nad mořem, a pokus o hodně rozbitou cestu odkudsi daleko v údoli skončil u chalupy). Sedmá se poté posune na půl osmou, že se uvidí, jestli dorazí ti, kdo mají zamluveno. Chvíli před osmou se doplazí rodinka, z otce (který až neuvěřitelně nápadně připomíná jednoho z mých dřívějších vyučujících tak před 20 lety) lije a manželku a čtyři děti za sebou skoro vleče. Bohužel si lehají na poslední volná místa, ale chatařka nám přidělí s omluvou místo na slamácích v tzv. Notlageru a se smíchem podotkne, že v tom hnízdě uprostřed snad už žádný pták není. Je to vpodstatě standardní půda postrádající komfort zdiva, dřevěného obložení a útulnosti zbytku chaty, ale jsme rádi za jakékoliv místo, kde rozložit spacák, a 14€ s ledovou sprchou včetně je pro dnešek dobrý kauf :-)

Po večeři sedíme ještě na terase, pozorujem Hochgolling, který se v lehkém oparu ukládá ke spánku, a posloucháme hovor chataře s motorkovým týpkem v neuvěřitelné hatmatilce, co zřejmě vznikla z místního dialektu němčiny. Kolem deváté týpek dopije pivo, sedne na motorku a v rychle houstnoucím šeru se vydá na rally do údolí (tady ho asi policajti stavět nebudou a ublížit může tak maximálně sobě) a my jdem do spacáků nabrat síly na zítřejší výstup.

4. den - sobota - 30.7.2016

Budíček je dnes v 6h, máme krásné počasí a při snídani na terase vyhlížíme, jak se probouzí i Hochgolling, a laborujeme, kudy asi vede cesta nahoru. V 7:30 vyrážíme jako první směr Hochgolling a užíváme si monumentální pohledy na hory kolem nás. Po včerejším dni, kdy jsme viděli lidi vlastně jen z dálky, nás dneska evidentně čeká Václavák. Není divu, hezká sobota a tak nejsme jediní, kdo se vydal pokořit nejvyšší horu Nízkých Taur. V sedle Gollingscharte jsme po deváté hodině a zatímco si dáváme první oběd, okoukáme od ostatních, že vyhází batohy do tašek pod kameny a berou si nahoru jen to nejnutnější.

V letáku z infocentra (který je naším jediným a věrným průvodcem tentokrát) avizovali, že výstup ze sedla je náročný. Můžeme to jednoznačně potvrdit, těch zhruba 500 výškových metrů ze sedla je docela slušný dvouhodinový Klettersteig, prakticky nejištěný. Oběma směry jsme šli půvondní jihozápadní stezkou po úbočí. Celkem nezanedbatelnou část musí člověk balancovat na drolícím se podkladu nebo lézt po kamenech nad několikasetmetrovým srázem dolů. V horních partiích výstupu už jsem místy cítila lehkou závrať a to mi obvykle výšky problém nedělají. Fascinováni jsme ale byli tou včerejší večerní rodinkou, protože nahoru vytáhli všechny čtyři děti ve věku tak 5-12 let. Rodilí Rakušáci asi mají docela nacvičeno.

Vršek Hochgollingu je zahalen mraky, ale naštěstí vítr pofukuje, tak se mraky převalují tam a zpět a nám se střídavé otvírají pohledy do údolí na všechny strany. Jo, za tohle ty výstupy stojí :-)

Sestup do sedla nám zabere další dvě hodiny a kolem druhé si tu dáváme druhý oběd. Ranní davy se postupně vytratily a my zas máme ten pocit, že jsme tu úplně poslední. Po chvíli se odspodu směrem od Gollinghütte (kam máme namířeno) vyškrábe český pár. Udělají si selfie a (docela rozumně) se rozhodnou, že na vršek už nepůjdou a vrací se zpět stejným směrem. Konstatujem, že jsou amatéři a měli si ráno dřív vstát, když dělají jenom jednodeňák. Holt přechody mají svoje nezaměnitelné kouzlo.

Slunce připaluje a my se vydáváme kamenným splazem dolů. Tahle část je tedy podstatně méně zábavná, ještěže jsme se nahoru drápali ve stínku a po lepším terénu. Sestup se zdá úplně nekonečný, 90 minut avizovaných až na chatu nám trvá sejít nejprudší část do Gollingwinkel. Pod velkým kamenem narazíme na první stínek, kde si prostě musíme chvíli vydechnout. Pozorujeme monumentální severní stěnu Hochgollingu, která se tyčí kilometr k nebi.

K chatě už je to pak asi jenom půlhodinka krásným zeleným údolím, kde se pasou koně. Za celou dobu treku jsme teď vlastně v nejnižším bodě, ale paradoxně jsme pořád výš než Sněžka :-) Chata je plná bavorské mládeže v krojích bujaře slavící bůhvíco, co my ještě tentokrát nepotkáme... Naštěstí chata je velká a za 22€ + 4€ za sprchu (teplou!) dostáváme dvě místa ve společné ložnici. S vařením jsme se chtěli schovat za velkým kamenem za potokem kousek od chaty, ale kámen přitáhl boulderové nadšence a jejich psa, kterého víc než bouldering zajímá naše čočka s pršutem (teda spíš ten pršut). Ke konci večeře už ačíná krápat, takže my si už nezaboulderujem, ale místo toho na zápraží chaty provádíme první podrážkovou pomoc pohorce. Dochází nám tejp, ale snad to zbytek treku vydrží.

5. den - neděle - 31.7.2016

Dneska máme budík v 5:30 a zdaleka nejsme jediní, kdo se chystá vyrazit. I kuchyně už žije a vesele vydává snídaně prvním nadšencům. Holt, když je hezké počasí, musí se to využít, a jakože je venku zase vymetená obloha. Co jsme zatím vypozorovali, tak všichni ostatní mají kromě noclehů (obvykle jen se spacákovou vložkou) objednané i snídaně a večeře a dost možná dorazí z údolí na chatu, druhý den nějaký výlet z chaty a třetí den zpátky dolů, protože jsme nepotkali nikoho, kdo by s námi spal na dvou chatách. Co jsme ale nepochopili je, proč mají všichni stejně velké batohy jako my, když my máme navíc jídlo na pět dní, vařič s bombou a spacák.

Před sedmou vyrážíme a dvě hodiny stoupáme sami a ve stínu, takže si v klidu můžeme vychutnávat výhled na Hochgolling a v dálce masiv Dachsteinu. Kolem deváté dorazíme k Sattelsee, které se v 2450 m.n.m. pyšní nálepkou nejvýše položeného jezera ve Schladminger Tauern a my si tu s Hochgollingem v zádech a výhledem na Dachstein dáváme první oběd. Posléze se vyškrábeme na vršek Greifenberg a doplníme sbírku fotografií okolních hor o další řádku.

Přestože je úplně vymetená obloha, dvě nezávislé skupiny Rakušáků se baví o tom, že kolem čtvrté by měla přijít bouřka. Všichni koukáme do mapy a počítáme, že jsme vlastně výškově, vzdálenostně i časově přesně v polovině mezi oběma chatama, což všechny přítomné skupiny jdoucí oběma směry docela uklidní, že bysme to měli všichni do chaty do deště stihnout.

My necháme všechny rychlochodce vyrazit a pohodovým tempem sestupujeme na náhorní jezerní plošinu. Z výšky to vypadalo docela v pohodě, ale nakonec nám přijde o dost delší, než jsme čekali. Začíná se zatahovat a když na zlomu na konci plošiny vykoukneme zase do kraje, Dachsteinmassiv, co byl ještě před dvěma hodinama jasně vidět, je zahalen ve zlověstných oblacích. Zase se potvrzuje, že počasí na horách se může opravdu hodně rychle změnit. Koukáme na zhruba 700 metrů ostrý sešup, co nás čeká k Preintalerhütte, a na mraky nad námi a je nám jasné, že budeme muset zrychlit, protože to vypadá, že liják přijde mnohem dřív než ve čtyři. Úprkem prk dáváme našim, už tak dost vyřízeným kolenům, zabrat a k chatě dorážíme úplně propocení s prvními kapkami kolem druhé hodiny.

Za symptatických 22€ (+ 4€ za teplou sprchu) dostáváme lukrativní místo na spaní na krásně opravené půdě. Mají tady ty alpské chaty moc hezky upravené. Jelikož zatím pořád jenom lehce krápe, rozhodnem se vařit ještě rychle venku. U jídla pozorujeme stařenku a staříčka z protějšího Waldhornalmu, jak shánějí krávy, aby podojili, a máme pocit, že jsme se ocitli v reklamě na alpské mléko. Po jídle se ještě projdeme přes louku k vodopádu, ale to už se vracíme za slušného deště, který opravdu kolem čtvrté hodiny propuká. Při lijáku, který se brzy dostaví, jsme opravdu rádi, že jsme pro dnešek už v suchu, a vzpomínáme, kde asi se momentálně nacházejí holčičky, s kterýma jsme ve čtvrtek vyráželi.

Aby nám náhodou nezačlo být smutno po Češích, k večeru se dovalí celá horda zhruba tří rodin s hromadou dětí tak 5-15. Mokří jsou až za ušima a to vyráželi asi jenom od parkoviště u Riesachfallu, což je tak dvě hodinky. Je to klasická česká banda, laborují, jak by odrbali čtyři eura za sprchu, ale večeři a pivo k tomu si klidně dají. Děťátka pokřikují na celou chatu, nejstarší holka se zjevně učí morseovku, tak chce po mladších, aby jí říkali abecedu: a - akát - b - blýskavice - c ... h - hrachovina - i - cože? - no i přeci - jo aháá, ibis; j ... p - pálava ... tak to už se dusíme smíchy :-) No "S tebou mě baví svět" hadra.

Večer ještě laborujem, co podnikneme zítra. Potřebovali bysme se dostat už do kempu, ale rádi bysme došli ještě hřebenem až na Planai. Tam jede ale poslední lanovka v pět, ale tak v nejhorším bysme to nějak doklepali až dolů snad pěšky. Horší je, že počasí nevypadá moc dobře. Podle chataře bude pršet celou noc a během zítřka se to má vylepšovat, ale to může znamenat cokoliv. Navíc trasa je značená jako velmi náročná, časové to vidíme tak na dobrých deset hodin na Planai. Dáme si prostě budík brzy a rozhodnem to ráno podle počasí.

6. den - pondělí - 1.8.2016

V pět děláme první kontrolu počasí, ale prší pořád stejně. V sedm vstáváme a pořád prší, navíc barometr ukazuje hluboko pod 1000 hPa, takže to na nějaké výrazné zlepšení počasí pro dnešek moc nevypadá. Neradi, ale opouštíme od úmyslu škárábat se do mraků na hřeben, a přeplánujem pouze na sejítí kolem Riesachbachu k busu do Schladmingu, který jede v 11:05, takže času dost. Jirka jde pro mléko ke staříčkům do Almu a vrací se s pivním půllitrem nefalšovaného "mlíka". Posnídáme v posteli a kolem půl deváte vyrážíme dolů.

Koukáme na vodopády a krávy, co se roztahují přes celou cestu. Potkáváme celou partu chlapů, co spravuje cestu zasypáváním louží a u Riesachsee taky Čechy, co jdou nahoru v tričku, zatímco my se balíme do větrovek a pláštěnek. Na konci jezera narazíme na odbočku kolem Riesachfälle. Rozhodnem se, že sice máme jenom hodinu, ale že to prostě na bus stihnem. Jak už to tak bývá, cesta je delší, než jsme čekali, takže spodní část vodopádů berem už docela klusem proti davu, který se tu všude začíná tlačit. Na visutém mostě přes průrvu si u vyhýbání se lidem rozervu nepromokavé kalhoty, což mě poněkud naštve, ale snad to půjde nějak spravit.

Za pět minut jedenáct jsme pořád někde v lese a cesty se začínají podezřele dělit. Po jedné přichází paní, tak se ptám: Führt dieser Weg zum Parkplatz? a paní: cože? co? jó párkplac, tak to jo. V 11:01 dobíháme k parkovišti, kam právě přijíždí bus ze Schladmingu. S přehledem :-) Nemáme Sommercard, takže 6,40€ za osobu, ale doveze nás až k lanovce na Planai, odkud je to 10 minut do kempu. Autíčko na nás počkalo i se všemi věcmi, takže rozděláváme stan a vaříme oběd.

K noclehu dostáváme zase Sommercard, takže po jedné hodině vyrážíme k lanovce na Planai, že se aspoň vyvezeme nahoru, abysme omrkli, že je tam opravdu tak ošklivě a potvrdili si, že jsme se rozhodli ráno správně. A taky že jo, fouká a prší, výhled je bídný a všude bláto, protože tu stojí jeřáb a staví novou vrcholovou stanici další lanovky. Cestou dolů z kabinky lanovky pozorujeme mountainbikery pod náma, jak si to brázdí po sjezdovkách a jsou totálně zabahnění.

Jelikož je pondělí, jsou muzea zavřená, takže se rozhodneme jít do aquaparku (skříňky jsou na eurovou minci a rozměňovač zrovna nefungoval). Nebo respektive se ukazuje, že je to spíš bazének, kde je vody tak po prsa, stojí tu namačkaná tak půlka Schladmingu a na jedinou skluzavku se stojí fronta tak na 10 minut. Poněkud méně zábavné, než jsme čekali. Vzhledem k tomu, že děti se rochní i v jediném pruhu, který je vyhrazen pro plavání, přesouváme se do venkovního bazénu, kde je prostoru na plavání dost, poněvadž v dešti a nějakých 17°C tu opravdu narváno není :-) Pár bazénů dáme, ale unavené svaly rychle tuhnou, takže po hodině to vzdáváme a z nostalgie se jdeme podívat do vedle stojícho Sparu. Pak si jdem ještě jednou zahrát minigolf, protože už aspoň přestalo pršet.

Večer zjišťuji, že moje vodotěsné hodinky za pět dolarů nebyly tak vodotěsné, jak by člověk čekal, takže zřejmě odešly do křemíkového nebe. Pohled na potrhanou oblohu nás motivuje k tomu, zalistovat v prospektech a zjistit, jak je to se Sommercard a lanovkou na Dachstein. Zjišťujeme, že jednou týdně je zdarma Mautstrasse k parkovišti i jedna jízda nahoru a dolů s Dachsteingletcherbahn. Tož to je ovšem výzva!

7. den - úterý - 2.8.2016

Ráno vstáváme v šest, vítá nás vymetená obloha, což nás velice potěší a tak rychle sušíme stan a balíme. Máme naspěch nejen kvůli počasí, ale především musíme po obědě vyzvednout sourozence v Miro a dovézt je ještě dneska domů. Před půl osmou platíme kemp a fofrem odjíždíme k Dachsteinu. Podle prospektů to vypadá, že se doporučuje rezervovat si místo v lanovce nahoru i dolů, ale nám nezbývá než to risknout. V osm došněrujeme Mautstrasse až na parkoviště přímo pod lanovkou a pospícháme do fronty. Mámě štěstí, dostáváme místo hned v další lanovce (ačkoliv má jízdní řád, evidentně když jsou lidi a je hezky, tak jezdí kyvadlově), takže v 8:15 už si vítězoslavně vykračujeme po ledovci :-)

Je to fakt paráda, slunce svítí, Dachstein se nad námi tyčí v celé své kráse a jako na dlani máme i celou naší trasu předchozích dní. Škoda, že nemáme víc času, spousty lidí tu vyráží na všemožné výlety. Tak se projdeme aspoň po ledovci, koukáme na rolby, co hrnou sníh na ledový palác, který se v půlce léta pomalu roztéká, a pozorujeme běžkaře, co si v poklidu klouže po upravené trase. V 9:45 máme rezervaci v lanovce dolů, Jirka se kochal, tak nám ujela, ale takhle dopoledne jsou fronty spíš nahoru, takže to tak nevadí. Nakonec ještě poprosíme, jestli můžeme na vyhlídkovou plošinu na střeše lanovky, takže dolů přijíždíme už kompletně zmrzlí. A když dole vidíme tu dlouhatánskou frontu, několik zaplněných parkovišť a jak se Dachstein nahoře pomalu zatahuje mrakem, tak si dáváme placáka, protože tohle jsme fakt vyhmátli.

Po svačině před půl jedenáctou zvedáme kotvy, naposledy zamáváme údolí řeky Enns a okolním horám a zanoříme se do tunelů, které nás vyvedou vpodstatě až v placce u Linze. Kolem půl čtvrté přijíždíme do Miro, kde nás (jak jinak) vítá slunce a vedro. Poklábosíme s Kotrncovými a Dykovými, naložíme proviant a hurá na sever. Po desáté přijíždíme do Jbc, kde nás (jak jinak) vítá déšť a zima. Prahu už dneska nakonec nedokroutíme, těch 733km za volantem by pro dnešek opravdu stačilo. Ráno jdeme sice do práce, ale IT nemusí nastoupit na šestou ;-)