Island

1. den - čtvrtek - 14.8.2014

Jak je naším dobrým zvykem, už na odjezdu z domu máme 30 min zpoždění, takže přicházíme o rezervu, ujel nám bus, metro i druhý bus, ale letadlo jsme stihli celkem s přehledem :-) Další zádrhel jsme tušili, že bude se zavazadly. Mohli jsme mít dohromady 40 kg, ale neměli jsme jak batohy doma zvážit. Jirka položil batoh na odbavení - 22 kg, oba jsme se lehce zpotili, na řadu jde Anežky batoh - 17,9 kg - uff, tak to bylo těsné (rodina před námi musela z kufru něco vyházet). Tak ted už jenom, aby nějak prošlo to, že místo povolených 3 kg potravin na osobu, importujeme na Island každý dobrých 10 kg bezlepkového proviantu, ne-li víc.

Náš trik s pronesením prázdných lahví kontrolou a jejich následné napuštění na WC měl dva drobné háčky - v Praze na Terminálu 1 je kontrola až v gatu a ve všech letištních umyvadlech teče jen teplá voda - dobrou chuť! Po několika hodinách žízně v Edinburghu jsme ale na řešení přisli - na invalidních záchodech jsou klasické kohoutky i na studenou :-)

Konečně přistáváme v Keflavíku, prolétáme mraky a Jirka to komentuje: "To bude bílá, bílá, bílá a najednou stojíme." Měl skoro pravdu, mraky se vznáší hodně nízko a trochu mrholí a říkáme si, že na to se teď holt budeme muset připravit. Koupíme lístky na bus do Reykjavíku a ptáme se řidiče, jestli staví na "bus terminal" a kolikátá je to stanice - "Yes, of course." Dál blekotá cosi o rozvážení do hotelů. Fajn, autobusové nádraží snad poznáme. Mýlka, přijíždíme do Reykjavíku na jakési parkoviště, kde stojí dva mikrobusy, řidič hlásí, který jede do jakého hotelu. My kempaři holt musíme dál pěšky. Ale kde jsme? Snažíme se zorientovat na mapě, kterou jsme si vzali u prodeje lístků. Marně. Půl desátá večer, prší, zrovna přelidněno tu není. Za námi kancelář Reykjavík Excursions a vevnitř slečna za pultem, ta nám určitě poradí. No jasně, my jsme číslo 1 na té mapě, co máte v ruce. Tak takhle to je - autobus nás zavezl na terminál svojí společnosti, o hlavním autobusovém nádraží nemůže být řeč. Dobrá, aspoň už víme, kde jsme.

Kemp je velký, dobře vybavený a je tu spousta lidí. Vládne tu ekologická nálada - všude nápisy, ať šetříme vodou, třídíme odpad, venku police s nápisem "free stuff" a spoustou částečně použitých plynových bomb (supr, to se bude hodit), v kuchyni nepřeberné množství potravin od základních dochucovadel přes zeleninu až po nepoužité polotovary, co tu zanechali ostatní. Je k půlnoci místního času (mimochodem venku je takové lehké šero a před chvílí byly vidět červánky), tedy pro nás už dvě ráno, ani nejíme a jdem spát. To byl dlouhý den!

2. den - pátek - 15.8.2014

Vyrážíme do víru velkoměsta! Naším dnešní úkolem je sehnat mapu na trek, lístky na bus, koupit nějaké potraviny (třeba lepek jsme žádný nevezli). Po prvním deštíku chce Jirka i pláštěnku. První zjištění je, že v zemi "ohně a ledu" je Coca Cola suverénně nejlevnější pití v láhvi, o dost levnější než obyčejná voda. Co už, potřebujem odolné lahve na trek, tak se přemůžem a postupně do sebe soukáme 3,5 litru tekutého cukru.

Najdem i zapadlý obchod s mapami a v infocentru se nakonec s velice žoviálním chlápkem domluvíme i na lístkách - kupujem "bus passport" Reykjavík - Landmannalaugar/Thórsmörk/Skógar a zpět, vyhovuje nám, že se můžem vrátit kdykoli z kterékoli ze jmenovaných stanic a platí to prý "forever, well till 5th Semptember". Takže jediné, co nevedou, jsou pláštěnky.

Bloumáme Reykjavíkem a vždy, když chceme fotit, začne pršet. Aspoň poznáme, že se blížíme k další zajímavosti :-) (Pro MMIB: Ve Starém přístavu narážíme i na restauraci, jejíž fotka figurovala v jedné z úloh z EasterEgg, co jsme řešili na jaře s Milanem na CTF). Před deštěm se schováváme v muzeích a obchodech. V jednom supermarketu pozorujem domorodce, jak se staví k docela slušnému slejváku - zaparkují poměrně libovolně na parkovišti, vylezou ven ve vlněném světru, v klídečku si z kufru vyndají tašku a pak volným krokem směřují dovnitř, jakoby svítilo sluníčko. Déšť je vůbec nevzrušuje.

Navštěvujeme i kostel Hallgrímskirkja, národní chloubu. Jak se ukazuje posléze, toto je jeden z méně výstředních islandských moderních kostelů. Interiér je střídmě moderní, zadní stěnu opanují píšťaly poměrně velkých varhan a zajímavým prvkem jsou lavice s překlopnými opěradly - na jednu stranu pro bohuslužby a na druhou pro varhanní koncerty. Vyjíždíme i výtahem na věž a máme štěstí, že se na chvíli trochu zvedly mraky a neprší, takže vidíme celé město.

Jinak je ale islandská architektura poněkud slabá. Domy jsou spíš páté přes deváté, o nějakém historickém centru nemůže být řeč. Tu a tam člověk narazí na klasický baráček, obitý barevným vlnitým plechem s bílými okny. Plech místo fasády je pochopitelný - prudký vítr a déšť je oblíbená kombinace islandského počasí, tudíž prší vodorovně a často ze všech stran najednou :-)

K večeru se začnou mraky trhat a vysvitne na chvíli i sluníčko. Najednou je tu neuvěřitelně krásně. Jedinou vadu to má, že začíná i foukat a je pekelná zima.

V kempu přebalujeme krosny, bereme vybavení a jídlo na týdenní trek. Dva malé batohy se zbytkem věcí necháváme v úschovně v kempu.

3. den - sobota - 16.8.2014

Brzy ráno vyrážíme terénním autobusem směr Landmannalaugar, kde začíná náš plánovaný trek přes Duhové hory. Chvíli jedeme po asfaltované Ring Road, kterou pak vyměníme za prašnou cestu plnou výmolů a kamení vedoucí do vnitrozemí. Hned je jasné, proč všichni Islaďané vlastní obrovská silná auta s neuvěřitelně velkými koly. Řidič autobusu ale moc neřešil, že už nemá pod koly hladký asfalt a z povolené osmdesátky přibrzďoval jen když jsme potkali v protisměru turisty, kteří se ve vypůjčeném městském vozítku drkotali přes výmoly. Za chvíli se ukázalo, proč většina aut jede v protisměru - přijeli jsme k řece a jak je na islandských vnitrozemských cestách zcela běžné, chyběl most. Náš řidič to ovšem nijak zvlášť neřešil, lehce přibrzdil a profrčel brodem na druhou stranu. To je věc, na kterou je dobré být připraven, protože batohy jsou samozřejmě dole v zavazadlovém prostoru, a při vyšším stavu vody se lehce namočí. My jsme naštěstí zůstali v suchu.

Landmannalaugar je známý výchozí bod pro mnoho turistických tras, takže nás trochu překvapilo, že na místě byly dvě chaty a několik stanů postavených na štěrku, člověk by čekal trochu větší "infrastrukturu". Koupel ve známém termálním jezírku vynecháváme, ačkoli svítí slunce, silný studený vítr totiž silně ochlazuje. Vyrážíme raději vzhůru do duhových kopců. Je sobota a hlásí překvapivě dobré počasí na další dny, takže potkáváme přímo mraky lidí. Většina jde ale jen na první kopec a pak se vrací zpět.

Hory jsou překrásné, slunce je rozsvěcuje do všech barev a rychle plující mraky mění výhled každou chvíli. Kocháme se a fotíme. Jirkovi vítr vytrhl z ruky igelitový pytlík, kam pro jistotu schováváme foťák. Jsme absolutně bez šance pytlík chytit, silný vítr ho v mžiku odnáší pryč, než uběhnem dva metry, pytlík je na protějším kopci kilometr daleko a mizí závratnou rychlostí v dáli.

Zem pod nohama se poměrně rychle mění - malé kameny, velké kameny, barevné kameny, černé kameny... všechny mají ale společný jmenovatel, jsou hodně ostré a porostlé maximálně lišejníkem. Tu a tam syčí ze země pára s typickým sirným zápachem (mimochodem všechna voda na islandu má sirnou příchuť, teplá z kohoutku především) a pak najednou ledovec. Duhové kopce ustoupí do pozadí a my jdeme přes pustou lávově černou pláň, tu a tam trochu větší kámen, jinak štěrk. Podezříváme Apollo 11, že nikdy na Měsíci nebyli a fotky pořidili zde :-)

Najednou se před námi otevře údolí, s chatou a hromadou barevných stanů. Kemp je trochu vznosné pojmenování pro dost šikmý plac s ostrým lávovým štěrkem a hromadami velkých kamenů. Pořád hrozně fouká a tak je většina stanů schovaná v takových pevnostech z kamenů. Na nás bohužel žádná pevnost nezbyla, tak aspoň zatěžujeme sněžnice stanu dostatkem kamení. Uletí další pytlík, opravdu není možné vůbec nic nechat bez řádného zatížení.

Vaříme venku v chabém závětří chaty spolu s dalšími zmrzlými baťoháři. Narozdíl od jejich instantních nudlí máme ale my bezlepkové Express Menu - vynikající rajskou s opravdovou flákotou hovězího - fakt luxus.

Na kost zmrzlí jdeme spát. Stan se celou noc zmítá v nárazech větru, máme trochu strach, jestli to vůbec vydrží. Uprostřed noci pak ještě začne sněžit - není nám zrovna vedro.

4.den - neděle - 17.8.2014

Ráno je azuro, všude leží navátý sněhový poprašek a idylku kazí jen ten příšerný vítr a strašná zima. Sbalit v tom stan, aby neuletěl a prsty nezmrzly je docela výzva. Správce chaty zjevně není úplně angažovaný, takže návštěva kadibudkozáchodů chce silnou dávku sebezapření. Jiné zázemí chata pro kempující neposkytuje. Snídáme v jakéms takéms závětří budky, co dřív sloužila jako umývárka, ale voda tu teď neteče. Nahrnem do sebe müsli se sušeným mlékem zalité ledovcově svěží vodou ("ledovcově svěží" je náš nový pojem, dost výstižný na ty tekuté kostky ledu, co se sypou z flašky :-) a zapíjíme to posledním zbytkem Coca Coly - hrůzná kombinace. Anežka vůbec nemá náladu v té zimě hledat někde v batohu opalovací krém, což se večer silně projeví na spálených nosech - jiná část těla nám nekoukala :-)

Ale sluníčko vyjde kousek výš a i přes silný vítr alespoň trošičku hřeje. Procházíme nádhernou krajinou a moc si to užíváme. Výhledy jsou podobné jako včera - duhové a syčící. Po poledni se otevře pohled do zeleného údolí k jezeru Álftavatn a daleko za ním se na obzoru rýsují dva ledovce - druhý největší Mýrdalsjökull a nechvalně proslulý Eyjafjallajökull. Mezi nimi povede náš trek poslední den.

Pomalu sestupujeme dolů a s každým krokem se otepluje, což je velice příjemné. Potkáváme první zvíře - ovci. Údajně místní farmáři na jaře vyženou ovce ven do kopců a na podzim je zase všechny shromáždí, což považujeme za nemožné, soudě podle odlehlých a téměř nedostupných míst, kde všude jsme ovce potkali.

Blížíme se k řece, kterou už nebude tak jednoduché přeskočit. Kousek před námi jde dvojice, rozhlíží se a pak usednou na vyvýšený břeh a svačí. I my si najdem vyvýšené místo a zkoumáme řeku, kde by se dala nejlépe překonat. Opravdu bude nutné zout boty? Nechce se nám, zas takové vedro není. Partička za námi už také bloumá po břehu sem a tam. I na druhé straně se bezradně rozhlíží nějaký pár. Nikomu se do řeky nechce. Najednou se na druhém břehu zjeví dva borci, zkušeným pohledem najdou těch správných pár kamenů a dřevo, hop hop a jsou na druhé straně a za minutu zase mizí v dáli. Pár z druhého břehu se pokouší zopakovat přechod, není to tak suverénní, ale po chvíli snažení se jim to přeci jen podaří. Tak jo, jdem na to. Ještěže máme hůlky, jde to mnohem snáz a dali jsme to skoro jako profíci, na to si plácnem ;-)

K chatě Álftavatn je to asi 3 km a máme hromady času, tak si ještě chvíli poležíme v trávě u malého potůčku a nasáváme sluneční paprsky. Konečně je trochu teplo. Stejně jsme u chaty docela brzy, chvíli rokujem na sluníčku a pak se rozhodnem pro posun k další chatě, má to být asi hodinu. Hned za prvním hřebenem nás ale čeká zdržení - široká řeka. Dvě ramena se podaří překonat po kamenech, ale třetí je už moc hluboké. Zase laborujem, co uděláme, a nikde žádní profíci, co by nám ukázali cestu. Nedá sa, zouváme. Kvůli brodům neseme sandály, ale Anežka protestuje, že je nechce takhle večer namočit a jde do vody na boso. Na dně jsou naštěstí oblázky, vody není tolik a teče pomalu. Je ale potřeba postupovat rychle kupředu, v druhé třetině řeky začnou nohy dost mrznout a třetí třetina už fakt bolí. Ale zdárně překonáváme náš první brod a v pohorách se hned při následujícím stoupání nohy zase zahřejou.

Kempík u chaty Hvanngil je malý, ale podaří se nám najít i kus trávy a protože přestalo foukat, vaříme venku. Slunce zapadá opravdu pomaličku a tak po večeři stihnem ještě výšlap na blízkou horu, odkud si romantický západ skvěle vychutnáme. Krásný den už jen završí horká sprcha, co po dvou dnech treku už opravdu bodla :-)

5.den - pondělí - 18.8.2014

Ráno nás zase vítá slunečný den a tak v poklidu vyrážíme jako poslední z kempu. Přes první řeku vede most, ale u druhé už se to zase houfuje a budem brodit. Není to žádný oblázkový potůček jako včera, ale celkem velká a široká řeka, takže sundáváme gatě a nazouváme sandály. Jirka zůstává na břehu, že bude fotit, a Anežka se vrhá do proudu. Není to žádný termál, tak se snaží jít rychle, ale v prudkém proudu to moc nejde. Asi v polovině řeky najednou proud vysmekne botu. Anežka se ji zběsile snaží dohonit, ale sprint po kolena ve vodě s báglem na zádech a napůl bosa po ostrých lávových kamenech není zrovna nejrychlejší a tak bota vesele mizí z dosahu Anežčiných rukou i hůlek. Jirka na břehu ale zaznamená zvukové i vizuální signály a sám bos a s báglem na zádech sprintuje po břehu a vrhá se do vody po proudu dostatečně daleko tak, že se mu botu podaří ulovit. Oba si a na druhém břehu uvědomíme, že jsme z těch vodních hrátek celkem dost promrzlí a ještě jsme naším teatrálním výstupem pobavili asi 30 kolemstojících lidí, ale bez úrazu jsme řeku překonali a máme všechny boty a to je hlavní :-)

Dál se táhneme pouští, slunce připaluje a fouká silný vítr. Jemný lávový písek se zvedá do obrovského mraku, ale písečná bouře naštěstí ustupuje nad ledovec.Po několika hodinách úmorného pochodu se konečně dostáváme k další chatě a rokujem, jestli pokračovat až do Thórsmörku. Chatař se nám ale vysměje, že jsme šli dnešní etapu dost pomalu a tak radši zůstáváme v terasovitém kempu podél potůčku u chaty Emstrur. Načaté odpoledne využíváme ke krátkému výletu ke kaňonu Markarfljót. A večerní hygienu spláchnem v ledovcově svěžím potůčku za stanem.

6.den - úterý - 19.8.2014

Mile překvapeni se znovu budíme sluníčkem a nikam se neženeme, dneska před sebou nemáme žádný náročný terén. Jsme rádi, že přs kaňon řeky Botnar vede most, protože tuhle vodu bysme brodit opravdu nechtěli. Pokračujeme podél kaňonu Markarfljót, jehož horní část jsme obdivovali včera odpoledne a za chvíli potkáváme první partu Čechů na Islandu - nějaké uřvané puberťáky. Plazíme se dál pouští a polopouští, slunce vytrvale svítí, ale studený vítr je silnější. V průvodci psali, že v této etapě se krajina rychle mění a Jirka protestuje, že to teda museli jít hodně rychle. Po dlouhé pustině potkáváme konečně řeku a u ní les! Inu, spíš pár keříků, ale i tak jsou první, co na Islandu potkáváme. K tomu se váže vtip: Co dělat, když se ztratíš v islandském lese? - Postavit se.

Za dalším kopcem nás čeká dnešní první brod - černá řeka Thröngá s mnoha rameny. Kus zvládáme ještě přeskákat, ale pak už musíme zout. Proud je silný, vody je celkem hodně a (velice překvapivě) je dost studená. Chce to trochu sebezapření, ale překonáme celou řeku, tentokrát bez nehod. Projdeme ještě jedním lesíkem (znovu potkáváme dotyčnou partu Čechů, kteří se nás snaží vyprovokovat k tomu, abysme přiznali, že jsme taky Češi) a pak už scházíme do zeleného údolí Thórsmörku - konečné treku přes Duhové hory.

Thórsmörk je profláklá turistická destinace, což na Islandu znamena, že tu jsou tři chaty a u nich tři kempy :-) Rozhodneme se pro kemp Langidalur jako nejlepší výchozí bod pro nějaký jednodenní výlet zítra. Plánujeme odpočinkový den před náročnou dvoudenní túrou přes sedlo Fimmvörduháls. Komplet rozložíme stan i s věcmi, ale během vaření od chataře zjistíme, že už má být jen jeden a půl dne hezky a že v chata v průsmyku je zítra plně obsazená, takže nám nezbývá než zvládnout celý dvoudenní trek za jeden den a dojít zítra až do Skógaru. Proto by nám doporučil se posunout až do kempu Básar, abysme to ráno měli blíž, navíc tam možná budou vědět něco o druhé chatě, která v průsmyku je. Rodinná porada končí výsledkem - jsme blázni, ale zkusíme to zítra dát celé, v nejhorším budem kempit někde načerno.

Po večeři tedy znovu balíme a přesouváme se do kempu Básar na druhé straně asi kilometr širokého údolí, které je vlastně celé jedno koryto řeky a ta je svedená do úzkého pásu na jedné straně. Nevýhoda je, že po kamenech hustě roztroušených v jemném lávovém písku se dost špatně chodí, protože to pořád ujíždí pod nohama, ale pořád lepší, než ten kilometr brodit. Paní v kempu neví o chatě nahoře nic, prý tam ten nejspíš ani není správce. Předpověď počasí má jen na dnes a zítra, na pozítří bude až v sedm ráno. Dáváme si studenou sprchu a jdem spát s tím, že pokud bude hezký už jen jeden den, tak jdem zítra až do Skógaru.

7.den - středa - 20.8.2014

Ráno vstáváme 6:30 a rychle balíme. V 7:15 pořád není předpověď, tak jsme rozhodnutí vyrazit, protože to vypadá na celkem hezký den. Ještě kontrola počasí před odchodem - yes, zítra má být ještě lépe než dneska, celý den jasno! Takže definitivní plán je dneska oddechovka a zítra přechod až do Skógaru.

Jdem si zaplatit ještě jednu noc a "pokecáme" s velice veselým kempařem. Vypráví nám historku, že Čech se islandsky řekne stejně jako šek, takže všechny vždycky zajímalo, jak asi vypadá ten Čech-land alias šek-land - to byla asi pointa, ale jen hádáme, pán byl s angličtinou trochu na štíru :-) Na počasí máme prý fakt štěstí, celé léto tu propršelo. "A co máte v plánu dneska?" - "Chceme se jít podívat na Tröllakirkja." - "Kamže?" - "No, Trö-la-kir-kja." - "Jó, vy myslíte trchrchrchrá, tak to je moc pěkný výlet, to doporučuju." Loučil se s námi nějakou hláškou ve smyslu, že nemáme dráždit troly bosou nohou, ale to už bylo úplně islandsky :-)

Vracíme se zpět ke včerejšímu prvnímu kempu, odkud máme jít údolím Slypugill po modrých plaňkách. Rozcestník píše úplně jiné jména než mapa a tyčky jsou k dispozici jen červené, ale co už, na české turistické značení holt jen tak něco nemá. Na vrchu se dostáváme před prudké údolí a pokračovat máme pravděpodobně po téměř neviditelné cestičce po úbočí. Několikrát překonáváme sesuv velké části svahu, ale nakonec se opravdu dostaneme až k Trolímu kostelu.

Užíváme si, že až teprv po obědě vidíme v dálce první lidi. Šplháme na vyhlídku na Thórsmörk, která taky nemá daleko k sesuvu, raději se moc dlouho nezdržujem. Dolů sestupujeme po hřebeni, občas překonáváme kapku lezecké úseky a jištění pochopitelně veškeré žádné, to se na Islandu neřeší. V hrozném vedru se plahočíme údolím až k mostu přes Króssá. Po návratu do kempu se zatáhne, takže po ledové sprše nám je pěkná zima, ale aspoň tolik nefouká. Večer píše Pavlína, že sopka Bardarbunga se chystá vybuchnout.

8.den - čtvrtek - 21.8.2014

Noc byla jasná a ráno vstáváme brzy, sotva leze sluníčko, takže je pekelná zima, na stanu máme zmrzlé kapky rosy. Vyrážíme vzhůru do kopců, nikde nikdo a je to paráda, ne nadarmo nese tohle území jméno Godaland (Země bohů). Vysoko nad údolím vidíme jeden stan na divoko - asi to včera už někdo nedal. Tenhle trek přes sedlo Fimmvörduháls je celkem profláklý i mezi Islanďany, takže stezku hodně udržují - jsou tu schody, zábrany i řetězy. Nicméně i tak chce kupříkladu pasáž v prudkém srázu, kde každý krok ujíždí po štěrku dolů a jistíci řetězy drží na viklajících se tyčích, přeci jen trochu odvahy.

Po několika hodinách výstupu se dostáváme do první třetiny dnešní etapy - k místu výbuchu Eyjafjallajökullu v roce 2010. Všude okolo je rozlitá čerstvá láva. Nikdy jsme neviděli nic černějšího a to je lávová černá celoislandským hitem :-) Ale možná to dělá jen ten kontrast s bílým sněhem, kterého je tady mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull celkem dost. Vyšplháme i na nejmladší horu světa Magni, kterou tu výbuch vytvořil. (Ještě netušíme, že za pár dní se budou geologické dějiny přepisovat vulkanickou činností Bardarbungy a Holohraunu. O erupci v Japonsku nemá tušení vůbec nikdo.) Navrchu se z průduchů ještě dýme a země je pod nohama podezřele teplá.

Druhou třetinu etapy lze absolvovat po dvou různých cestách - my se rozhodujem pro méně frekventovanou variantu (posléze se ukazuje, že byla poněkud delší). Zahajuje ji přechod přes tzv. "popelník", což je poměrně trefné označení pro náhorní plošinu pokrytou černošedým lávovým pískem a z každé strany obklopenou jedním ledovcem. Má to další drobnou nevýhodu - trasu zasypanou sopečným popelem při výbuchu ještě nikdo pořádně nevyšlapal a proti slunci nejsou ani pořádně vidět kolíky. Cestu ale zdárně najdem i když závěrečný výstup z popelníku musíme absolvovat oklikou přes ledovec, protože vyznačená trasa vede přes poměrně nebezpečně tenký a polorozpuštěný ledový most vysoko nad ledovcovou řekou.

Moře! Moře! Je tedy hluboko pod námi a daleko před námi, přesto nás ta radost trochu vzpruží. Vzhůru dolů, cesta vyšlapaná není, takže spíš surfujeme po kamenech a písku, překonáváme polorozpuštěné sněhové plochy a sledujeme nový potůček, který se dere z kopce dolů poháněn vodou z právě rozpuštěného sněhu. Potůčky se spojují a už sledujeme poměrně velkou řeku a každou chvíli míjíme nějaký vodopád. Už jdem dost dlouho a druhá třetina měla končit mostem na levý břeh řeky Skógá a pak dolů podél vodopádů. My jdem ale po levém straně řeky s vodopády! Ale most určitě nebyl. Jsme trochu zmatení, ale pokračujeme v cestě. Táhnem se zvlněnou planinou a začíná to být nekonečné.

Konečně se zleva blíží davy turistů po frekventovanější cestě a za chvíli i most přes Skógá, která je tedy levým přítokem naší řeky. To vše vysvětluje. Horší je, že nás ještě celá jedna třetina dnešní cesty čeká a už toho začínáme mít dost :-(

Nezbývá nám než pomalu pokračovat v cestě. Míjíme jeden vodopád za druhým, ale kocháme se už jen těmi většimi, co za to opravdu stojí. Lidi se nějak všichni vypařili a slunko pomalu zapadá - naštěstí tady zapadá fakt pomalu. Pomalu ale jistě se romantickou krajinou doploužíme na vyhlídku nad Skógafossem. Dali jsme to! Do kempu zbývá posledních 62 metrů, akorátže výškových, po schodech podél vodopádu :-)

9.den - pátek - 22.8.2014

Ráno spíme hrozně dlouho a celé dopoledne se pak jen poflakujem, je hezky, sluníčko a teplo, skoro nefouká, takže po několika dnech můžeme chodit jen v tričku a sandálech naboso. V průvodci píšou o Skógaru na několika stranách, tak se vydáváme si vychvalované městečko prohlédnout. Ale kde nic tu nic - celý Skógar tvoří dva baráky, ošklivý betonový hotel a muzeum s rustikálními baráčky. Tak kupujem aspoň pár pohledů. Nejlepším zážitkem dopoledne je tudíž duha, kterou slunce namalovalo před Skógafoss a z dobrého úhlu sahá až do 30 metrů :-)

Odpolene odjíždíme busem do Reykjavíku. Po cestě se na chvíli zastavujeme u vodopádu Seljalandsfoss, který každého, komu nevadí pár kapek, potěší volně průchozí cestičkou po skále za vodopádem. My to díky slunci máme ještě vylepšené o krásnou duhu a kocháme se tak dlouho, že pak musíme dobíhat odjíždějící bus :-)

V Reykjavíku trávíme zase noc v kempu a když jdeme spát, pomalu ale jistě se obloha zatahuje. Jsme smíření s tím, že luxusnímu počasí je konec, ale jsme moc rádi, že nám to vyšlo přesně na trek.

10.den - sobota - 23.8.2014

Ráno nás budí zatažená obloha a vlezlá zima. Naštěstí nám slečna z půjčovny přiveze auto až do kempu a my můžeme vyrazit naším autíčkem prďolou (Suzuki Jimny) vstříc novým dobrodružstvím. Autíčko má malinkatý motůrek a příšerné řazení, ale snad se nějak dohodnem. Chceme ještě zajet nakoupit nějaké zásoby, ale jízdu po Reykjavíku nám zpestří hromada uzavírek kvůli právě probíhajícímu maratonu. Ale se vším se nějak popasujem (i když jsme doteď nepochopili systém dvou- až třípruhých kruháků) a k polednímu vyrážíme ven z Reykjavíku po RingRoad směr hodinové ručičky.

Kolem celého Islandu vede jediná asfaltovaná (jak se později ukazuje, ještě ne kompletně vyasfaltovaná) silnice - Route nr.1, familiérně nazývaná RingRoad. Z ní vedou místní odbočky s velice různou kvalitou povrchu. Frekventovanější silnice jsou již také asfaltované, ale zcela běžně člověk narazí na značku "malbik endar" signalizující konec asfaltu a začátek tzv. gravel road. Na těch je potřeba výrazně zpomalit a dávat si pozor na smyk a všudypřítomné výmoly. I na těch jsme byli občas rádi, že můžeme naše auto přepnout na čtyřkolku, je to při řízení poznat. A to ještě nemluvím o horských cestách vnitrozemím, které mají značku F, na ty smí jenom čtyřkolky a většina půjčoven to zakazuje úplně. Tyto cesty totiž nejsou zpevněné vůbec, jsou plné obrovských kamenů a přes řeky nevedou mosty, ale musí se projet brodem. Zcela běžným jevem na všech cestách bez rozdílu jsou jednoproudé mosty a tunely a terénní vlny, za kterými není protijedoucí vozidlo vůbec vidět. Typický Islanďan navíc jezdí neuvěřitelně obrovskou čtyřkolkou, poměrně rychle a běžně středem silnice, tudíž je potřeba být docela ve střehu. Naštěstí provoz na islandských silnicích mimo oblast Velkého Reykjavíku je minimální, takže jedinou komplikací obvykle bývá velice proměnlivé počasí (a sebevražedné ovce, vrhající se do silnice na poslední chvíli).

Naší první zastávkou je Borgarnes, kde průvodce vychvaloval historické centrum, které jsme ani po poctivé prohlídce nedokázali identifikovat. Holt ta architektura na Islandu je poněkud slabší, každý dům je úplně jiný. Člověk by čekal většinu domů obitých barevným vlnitým plechem kvůli dešti, ale ani to není pravidlo. Velmi zřídka se podaří narazit na staré dřevěné chaloupky s drnovou střechou. Každopdáně Borgarnes využíváme alespoň k prvnímu tankování, což taky stojí za zmínku. Benzínové pumpy jsou totiž velice zajímavým prvkem - když už se někde vyskytnout, tak obvykle alespoň tři až čtyři různé značky. Bývají ve větších vesnicích (tzn. když je pohromadě asi tak pět domů) a na křižovatkách (klidně uprostřed úplné pustiny). Co je nejvtipnější, drtivá většina je samoobslužná a automat hovoří výhradně islandsky. Postup jsme nakonec identifikovali tento: kartu zasunout a hned vytáhnout, zadat PIN, zvolit maximální částku a natankovat kolik je libo až do maximální částky. Nicméně benzínka si z karty strhne nejdřív maximální částku a pak znovu opravdu natankovanou částku, což nás po prvním tankování zrovna dvakrát nepotěšilo, jelikož jsme měli pocit, že jsme zaplatili dvakrát, vzhledem k tomu, jak jsme s automatem šachovali, než jsme přišli na správný postup. Po pár dnech, kdy už jsme fakt byli bezradní, co děláme při každém tankování špatně, se ukázalo, že první částka je jen zablokovaná a po čase se zase uvolní zpět na účet. Uff.

Z Borgarnes jsme zamířili odbočkou na poloostrov Snaefellsnes a po cestě si udělali rychlovýšlap na vyhaslý kráter Eldborg. Den končíme v kempu v Arnastrapi, kde se nějakým záhadným způsobem vyrojilo několik různých skupin Čechů. Silné poryvy větru a střídavý déšť dělají ze stavění stanu a vaření celkem dobrodružství, ale s věcmi v suchu v autě, je to pohoda :-) Pohledy jsme psali za šera ve stanu na koleni, takže všem, kteří něco nemohli přečíst se tímto omlouváme.

11.den - neděle - 24.8.2014

Na dopoledne jsme plánovali výšlap na Snaefell, po stopách Julese Verna: Cesta do středu Země. Vytrvalý déšt, vítr a mraky "proklatě nízko" = změna plánu. Jdeme prozkoumat pobřeží, průvodce sice doporučuje procházku po pobřeží do vedlejšího Hellnaru i za špatného počasí, ale rozhodneme se, že zuřivý příboj si tentokrát necháme ujít a jedem do návštěvnického centra národního parku v Hellnaru raději autem. Následuje víceméně autoturistika - popojedem, na chvíli vyklušem k zajímavosti a rychle do auta. Jinak to ani se střídavým deštěm nejde. Obědváme v autě v mlze na "větrné hůrce", odpoledne se na chvíli roztrhnou mraky a vykoukne sluníčko a pak zas přijde šílený nárazovitý vítr, který strhává i auto ze silnice. Po cestě v infocentru zjišťujeme, jak se vyvíjí situace se sopkou - zatím je ticho po pěšině, ale stát se může cokoli. No prostě Island se vším všudy.

Když nasedáme do auta na jednom parkovišti, žene se k nám nějaká starší paní a plynnou angličtinou (pozor, na Islandu hovoří anglicky opravdu úplně každý!) se ptá, jestli víme o té sopce a upozorňuje nás, abychom se nebezpečné oblasti raději vyhnuli. S viditelnou úlevou se s námi loučí, ať si dovolenou užijeme, když ji ujistíme, že vývoj bedlivě sledujeme. A pak, že Islanďané jsou ledově uzavření!

Dnešním cílem je pitoreskní městečko Stikkishólmur, které má pěkný uzavřený přístav, od majáků vyhlídku na fjord plný malých ostrůvků a dominantou města je moderní kostel alias protiatomový kryt - to se nedá jinak nazvat. Do kempu nás směruje slečna v prodejně lístků na trajekt na Západní fjordy, kde jsou lépe vybavení, než v kdejakém informačním centru a prodejně suvenýrů. Kemp je v areálu golfového hřiště a mladého správce se ptáme, zda-li jsou vybaveni sprchami (včera totiž v kempu sprchy vůbec nebyly). S úsměvem odvětí: "Of course, showers are outdoors." Náš údiv nad tím, že okay, ale sprchy venku jsme ještě neviděli komentuje slovy, že to je v pohodě, protože teče horká voda. To je sice pravda, ale ta doba mezitím, než člověk vypne sprchu a má na sobě zase zpátky 4 termovrstvy, je v tom vytrvalém studeném větru zatraceně dlouhá...

12.den - pondělí - 25.8.2014

Dnes nás čeká transfer ze západu co nejdál na sever se nám podaří. Na doporučení ze včerejšího infocentra vyrážíme po neasfaltované silnici podél pobřeží, která je na "blacklistu" silnic, co jsme dostali jako výstrahu z autopůjčovny. Narozdíl od včerejší cesty k majáku Öndverdarnes (která na blacklistu nebyla a byli jsme rádi, že máme 4WD), ta dnešní je s lehkou opatrností v pohodě sjízdná. Doporučení se vyplatilo, objíždíme fjord, kde je plno labutí, mraky se trochu zvedají a tak je přes široký fjord plný ostrůvků vidět až na mohutné hory Západních fjordů. Ty se ovšem do našeho itineráře už bohužel nevešly, snad někdy příště.

Projíždíme přes nízké hory (autíčko lehce protestuje, ale statečně se drží), širokými travnatými údolími, kde se povaluje mlha, a všude se pasou ovce - Skotsko jako vyšité, k dokreslení atmosféry si pouštíme znělku poslední bondovky Skyfall :-) Počasí se vylepšuje, takže ve Hvammstangi, kam jsme odbočili pro benzín, si dokonce můžeme zas po dlouhé době dovolit oběd pod širým nebem, aniž bychom okamžitě mrzli a jídlo nám odnášel vítr.

Další zastávkou je starý kamenný kostelík Thingeyrar, kde nám paní dokonce udělá i soukromou prohlídku s výkladem. Mimochodem, tohle bylo jediné místo na Islandu, kde jsme nemohli zaplatit kartou. Dokonce i na horských chatách během treku, kde neměli elektřinu, si obtiskli číslo naší karty, nechali podepsat stvrzenku a bylo (platby nám pak strhávali klidně i měsíc pozadu, když jel zjevně správce chaty s batohem účtenek do Reykjavíku do banky :-)).

Město Blönduós průvodce označil za vhodné k zastávce tak maximálně pro benzín, ovšem neuvěřitelně moderní kostel tyčící se nad městem, nás donutil zastavit a ulovit fotku i v dešti (a nebyli jsme jediní :-)). Naši sbírku fotek islandských sakrálních památek rozšiřujeme ještě o tzv. červenou katedrálu, kde od 12.století sídlil biskup severního Islandu. Odkojeni kontinentální gotickou architekturou si pod pojmem "červená katedrála" představujeme něco minimálně ve stylu brněnského Červeného kostela, takže budova vypadající spíš jako stodola s oddělenou zvonicí a červeným pouze vchodem vypadající ve stínu vysokých hor se sněhovými čepicemi ještě menší než ve skutečnosti je, nás lehce vyvede z míry, nicméně z pohledu církevní terminologie nelze nic namítnout. A nově rekonstruované sídlo biskupa v dřevěném srubu s drnovou střechou má prostě své neodolatelné kouzlo.

Severní fjordy nám učarovaly, špičky okolních hor zůstávají ve sněhu celoročně a je tu neuvěřitelný klid - asi proto, že je to dostatečně daleko od všech profláklých turistických destinací. Jeden z fjordů pojmenujeme jako "kanadský" - klidná voda, v které se odráží sněhové hory, lemovaná jehličnany (!) a několik dřevěných srubů - jako z pohlednice. Silnice střídavě přechází v gravel road a točí se po srázu nad mořem, pak najednou jednoproudý tunel a jsme v dalším fjordu. Je tu překvapivě teplo, malý podmáčený kempík uprostřed náměstí a správce v kovbojském klobouku, kterému se proklatě nízko u pasu houpe ... bezdrátový platební terminál :-)

13.den - úterý - 26.8.2014

Ráno za vytrvalého bušení deště na stan přemýšlíme, co myslel veselý správce-kovboj tím, když s pohledem na zcela zamračené nebe večer říkal, že pokud nebudeme vstávat moc brzy, tak uvidíme pravděpodobně i slunce... Ovšem nelze mu upřít to, že kolem poledního se opravdu první paprsky prodraly a následující tři dny bylo počasí luxusní :-)

Ještě před odjezdem jsme se registrovali do DROZDa (Projekt dobrovolné registrace občanů ČR při cestách do zahraničí), s tím, že třeba vyzkoušíme, jak se naše ministerstvo stará o občany v zahraničí. Dnes ráno nám volala paní z ambasády v Oslu (na Islandu zastoupení nemáme), že hrozí výbuch nějaké sopky ve vnitrozemí a máme se tedy informovat na místních úřadech o aktualní situaci. Pět dní poté, co nás už informovala Pavlína a navíc toho věděla ještě míň než my. Pozdě, ale přeci, budiž jim to ke cti.

Před odjezdem se ještě pokocháme městem z ptačí perspektivy, když vylezeme na lavinové zábrany, které celé město chrání. Profrčíme dva zbrusu nové (už dvouproudé) tunely a podle informací v průvodci se v Ólafsfjörduru snažíme sehnat lístky na pozorování velryb. Nevěřte průvodcům vše, co píšou - kromě pomalovaných mol v přístavu není po "whale watching" v Ólafsfjörduru ani památka. A kvůli této zastávce pak přijíždíme do Dalvíku deset minut po odjezdu poslední výpravy dnes. Anežka je celkově k nahánění velryb skeptická - vyplácnem strašné prachy za to, že uvidíme dva delfíny, stojí to za to vůbec? Dohodnem se ale, že když bude zítra ráno hezky, vyrazíme na velryby z místa nejpovolanějšího - Húsavíku.

Ne nadarmo je Akureyri označováno jako hlavní město severu - je to opravdové město včetně semaforů, dopravního značení a lidí, co skáčou pod kola. Navíc tu mají zajímavý systém časově omezeného parkování s parkovacími hodinami, které nemáme. Naštěstí je možné bez hodin a zdarma zaparkovat u Hofu - městského kulturního a informačního centra. Vyhlédneme si tu nějaké suvenýry a pro jistotu zkontrolujeme otvírací dobu - do 18:30. Ve městě si mimojiné chceme prohlédnout kostel, který stavěl stejný architekt jako Hallgrímskirkja v Reykjavíku, ale v 16:12 marně bereme za kliku pod cedulí "opening hours: 10:00 - 16:00". Dlouho nemůžeme najít centrum města, které je tak malé, až jsme se ztratili :-) Ještě rychle stíháme prohlídku botanické zahrady, která se pyšní označením "nejsevernější na zeměkouli" a přesto je překvapivě hojně rozkvetlá. Rychle utíkáme zpět do infocentra, kde nám však slečna oznámí, že za 10 minut zavírá, takže suvenýry už schovala. Holt máme dneska na ty otvírací doby docela smůlu :-(

Naštěstí přírodní zajímavosti nemají otvírací dobu, takže "božský vodopád" Godafoss si můžeme vychutnat plnými doušky. Jak jsme již poznamenali dříve (vyjma profláklých Gullfossu a Geysiru), nejsou nikde na Islandu žádná zábradlí omezující pohyb kolem přírodních zajímavostí, každý může jít tak blízko, jak si troufne. Tudíž zrovna právě na Godafossu jsme pozorovali nějakého turistu, který stál ve vodě pod vodopádem a přes závoj vodní tříště se snažil ulovit nějakou nevšední fotku :-)

14.den - středa - 27.8.2014

Za brzkého jitra vyrážíme v plném slunci na moře. Dostáváme teplé kombinézy a i když je hezky teplo, jsme za ně rádi. Fjord u Húsavíku je oblíbenou destinací velryb, protože se do něj vlévá mnoho ledovcových řek a lépe se tam rozmnožuje potrava pro velryby. Nicméně první hodinu plavby pozorujeme akorát racky dovádějící na hladině. Pak ale slečna průvodkyně upozorní na výstřik vody daleko od nás a kapitán už stáčí kormidlo správným směrem. Po chvíli vypne motor a při šplouchání vody všichni napjatě pozorují okolní moře. Támhle je! Kapitán nahodí motor a frčíme. Chvíli takhle honíme šplouchání v dálce až se nám k velrybě podaří přiblížit na asi 20 metrů a průvodkyně nás informuje, že podle bílých ploutví poznáme keporkaka. Je to nějaký exhibicionista, vynoří se a vyfoukne několikrát v krátké chvíli za sebou a pak se ponoří hlouběji, aby se za pár minut vynořil o kousek vedle. Najednou je těsně u lodi, foťáky zběsile cvakají a keporkaka to zjevně baví, protože při potápění ukáže nad hladinu i ocas, za což si vyslouží z lodi nadšené výkřiky. K velrybě se po chvíli přidá i pár delfínů a společně si s námi hrají. Po hodině zábavného pozorování průvodkyně z časových důvodů exkurzi končí a kapitán obrací zpět do fjordu. Všichni jsme plní dojmů a paměťové karty jsou podobně plné fotek. Po cestě zpět ještě každý dostane horkou čokoládu a islandskou národní sladkost, které nám rozdává sám kapitán (kdo v tu chvíli řídí loď nemáme tušení).

Autem se posouváme jen kousek do Ásbyrgi, kde máme v plánu zbytek dne strávit trekem po národním parku. V infocentru se ale dozvídáme, že bohužel je celý kaňon řeky Jökullsá uzavřen kvůli hrozícímu nebezpečí ledovcových povodní, kdyby sopka pod ledovcem vybouchla. Kaňon Ásbyrgi je malý a my už jsme docela zmlsaní krásnou přírodou, takže nijak extrémně uchváceni nejsme. Pobaví nás záznam nějakých Čechů ve vrcholové knize na ostrohu nad kaňonem: "Nesněží, takže dobrý."

Volné odpoledne tedy věnujeme odpočinku a užíváme si sluníčka. Na parkovišti u kempu pak Jirka zkouší poprvé v životě řídit auto a docela mu to jde.

Večer kempem obchází slečna a velice podrobně si zapisuje údaje o všech přítomných, kdyby v noci nastala evakuace kvůli povodním. Sopka pořád bublá, až na zemětřesení v oblasti ledovce se neděje nic zvláštního a nezbývá než čekat, jak se situace vyvine, a být připraven na každou alternativu. A to zjevně Islanďané jsou a příkladně se starají i o bezpečnost všudypřítomných turistů.

15.den - čtvrtek - 28.8.2014

Čeká nás nabitý program a tak ráno vyrážíme jako první z kempu, to se nám snad ještě nepodařilo :-) Sami bez turistů si vychutnáváme první vodopád Hafragilsfoss, od kterého si alespoň zdálky můžeme prohlédnout vrchní část kaňonu, kam jsme se včera nedostali. Druhý v pořadí je vodopád Dettifoss, který je avizován vodním závoj vysoko nad údolím několik kilometrů dopředu. Díky slunečnému dni máme jako bonus vodopád i s duhou. Procházkou dojdeme ještě k vodopádu Selfoss, který je úplně jiný než oba mohutné předchozí vodopády - přes čedičové sloupy se valí voda v mnoha malých sprchách napříč celým údolím. Zpět u Dettifossu pak už potkáváme davy autoturistů a tak nějak tušíme, že dnes už se jich nezbavíme. Což se pozná hned po prašné cestě k silnici, kdy se musíme vyhnout desítkám protijedoucích aut a autobusů.

V této oblasti také potkáváme nejvíc cyklistů a je nám jich až skoro líto. (Mimoto ještě dokonce potkáváme slečnu na kolečkových lyžích s krosnou na zádech - to už je úplně extrém). Silný vítr a déšt jsou největší nepřátelé cyklistů a tady prostě není den bez větru a deště. Ač na kole jezdíme rádi, Island jednoznačně není vhodná destinace na kolo, to si jednoduše člověk nemůže užít.

Další zastávkou je oblast zvaná Krafla, pojmenovaná po sopce, která se nad údolím tyčí. Najdeme tu kráter Víti v jehož kaldeře se blyští azurové jezírko, lávové pole Leirhujúkur, kde to místy vypadá jako v pekle, protože z černé lávy rozlité v 70. letech se místy ještě pořád kouří, ale především geotermální elektrárnu, jejíž hloubkové vrty, rozeseté po úbočí vypadají jako základny někde na Marsu. V návštěvnickém centru elektrárny se chceme dozvědět něco víc, ale zjišťujeme, že pravděpodobně neumíme dostatečně anglicky...

Neženeme se nikam daleko a zastavujeme v oblasti Hverir, kde z pestrobarevné země syčí sirné sopouchy a bublá bláto - naši oblíbení "čouďáci a bublouši". V jednom čouďáku si dokonce i někdo vařil vajíčko. Je potřeba se mít na pozoru, kam člověk šlape, neboť má horkou půdu pod nohama a síra ve vzduchu snadno otupí smysly. Proto raději vybíháme na blízkou horu, cesta poněkud ujíždí pod nohama, ale za odměnu se nám naskytne výhled na syčící Hverir i modré jezero Mývatn na druhé straně.

O kousek dál se na moment zastavujeme u jezírka Bjarnarflag, které tu zbylo po továrně na diatomit a pořád tu ze země tryská silný proud vařící vody. Jezírko je však jedovaté, ke koupeli nevhodné.

Když už jsme tady, nevynacháváme žádnou zajímavost, další v plánu je průrva Grjótagjá, což je prostě díra v zemi a někde hluboko tam je možná voda, tu ale ve stínu nevidíme. Raději vyrážíme přes lesík ke kráteru Hverfell, v jehož kaldeře není tentokrát jezírko, ale další malá sopka. Cituji průvodce: "Teprve z okraje kráteru pochopíte mohutnou sílu výbuchu, který ho stvořil." A Jirku nenapadlo nic lepšího, než kráter celý obejít, v silném větru, zábava na dobrou hodinku. Ale do hloubky jsme si uvědomili, jak mohutná erupce to byla... Tři týpky před náma zjevně "obkruž" kráteru přestal v půlce bavit a tak to vzali zpět středem, ale časově si to moc nezkrátili.

Dovláčíme se k autu (cesta zpět byla asi tak dvakrát delší :-)) a jelikož sotva pletem nohama, popojedeme už jen do kempu, kde si užijeme romantický západ slunce na břehu jezera, rychlou večeři, teplou sprchu a šup do spacáku. Ještě tip na závěr: až si příště zapomenete doma čelovku, strčte si mobil do čepice ;-)

16.den - pátek - 29.8.2014

Než usedneme do auta, dáme si ranní zdravotní procházku k průrvě Stóragjá - zase jen nezajímavá ďoura s vodou, takže můžeme hbitě vyrazit kolem jezera, které objíždíme proti směru hodinových ručiček supr extra vyhlídkovým koch-tempem. Proč se jezero v překladu jmenuje "komáří" se ukazuje hned na zastávce u pseudokráterů - okamžitě se člověku před obličejem shlukují mraky pakomárů, kteří sice ani nekoušou ani nebzučí, ale jsou pěkně otravní, lezou do nosu, očí, uší i pusy a jelikož je přitahuje oxid uhličitý, není šance jak se jich zbavit. My jsme měli to štěstí, že kromě tohoto místa nám u jezera celou dobu vydatně foukalo, což komáry odehnalo.

Moc se nám líbil poloostrov Höfdi, který je jedna z velké části zalesněný, ale především z vody i souše vystupují bizardní lávové sloupy, které přímo vyzývají k boulderingu. Lezení nám připomněla i oblast Dimmuborgir, kde pokud zaměníte lávu za pískovec, můžete si snadno připadat jako v Českém ráji (i co se počtu turistů třeba v Prachovských skalách týče).

Návštěvu oblasti Mývatn zakončujeme stylově v Přírodních koupelích Mývatn alias Modré laguně severu. Kdyby nebylo těch sirných výparů, vydržel by tam člověk věky, dokud by na něm nebyl slizký povlak jako na všech ostatních věcech, ponořených do vody. Vody je tam asi metr dvacet, ale všichni jsou trvale v podřepu a z vody koukají jen hlavy - 15°C a studený vítr je jasný důvod. Vtipné je také srovnání, kdy u nás se do bazénu chodí pomalu, postupně člověk otužuje každý centimetr těla. Tady všichni vyběhnou z šaten a rychlým poklusem si to míří rovnou doprostřed bazénu :-) Vychytali jsme dobu, kdy je uvnitř ještě málo lidí, takže jsme si dosytosti užili i horký bazének a páru. Celí vláční se poskládáme do auta a přemýšlíme, kdo nás asi tak odveze na to východní pobřeží, kam máme v plánu ještě dnes dojet...

Naštěstí cesta přes vysočinu ubíhá rychle, zdálky pozorujeme bílou čepici sopky Askja - do plánu se nám bohužel nevešla a beztak je teď celá tahle oblast vnitrozemí kvůli možné erupci uzavřená. Těsně před zavíračkou ještě stíháme nákup v supermarketu v Egilsstadiru (a nejsme jediní takoví turisti) a pak už si to kroutíme přes kopec k východním fjordům. V poslední šněrovačce ale vjedeme do mraků a v průsmyku je mlha tak hustá, že není vidět ani od patníku k patníku a to je tu mají hodně nahusto - přibližně po 15 metrech. Jelikož valná většina islandských cest je na poměrně vysokém náspu, občas máme pocit, že silnice prostě visí v bílém vzduchu. Pomaličku začínáme klesat do Seydisfjörduru a těsně nad ním dokonce vyjedem i z mlhy. Vítá nás svítící holywoodský nápis na skále nad městem a pak příjemný kempík, s úžasnou kuchyní, kde vaříme na sklokeramické desce!

17.den - sobota - 30.8.2014

Ráno jsou mraky ještě níž než včera, takže na plánovaný výlet do okolních hor ani nevyrážíme, jen se projdeme po městě. Jirka marně hledá avizované importované norské domky, ale najdeme alespoň vodopád, který jakoby padal k zemi z mlhy. Při odjezdu se mraky postupně zvedají a nahoře v průsmyku už prosvítá slunce a nám se otvírá pohled na Egilsstadir a protáhlé jezero Lagarfljót.

Anežka si celou dobu přeje ochutnat islandskou rybu a tak se na oběd stavujeme v penzionu Egilsstadir, kde čirou náhodou mají v dnešním menu rybu z fjordu a hovězí steak, který zase přijde k chuti Jirkovi. Luxusní, některé chutě jsme nikdy nezažili.

Vracíme se zpět k východním fjordům, ale moc z nich nevidíme, protože je docela mlha. Stejně tak si moc nevidíme ani z cyklistů, kteří jedou suverénně proti nám neosvětlení v jednoproudém tunelu. Krátce si prohlédneme Breidalsvík a Djúpivogur, kde (jako několik dalších aut) výstavu vajec na nábřeží absolvujeme za deště v autě. Někde v mlze míjíme i ostrov Papey, který jsme chtěli vidět především kvůli jeho roztomilému názvu.

Cílovou destinací je dnes Höfn, kde nás zaujme model sluneční soustavy v přístavu. Od slunce dojdeme ale jen k Saturnu, pak už začne tak pršet, že raději zamíříme do kempu. Na recepci Jirka pokecá se Slovenkou, která sem prý jezdí na brigádu každé léto a u večeře nám dělají hrozné chutě vedlejší Francouzi, kteří si baští grilované brambory a žebra, což naprosto nevíme, kde se jim v tom větru a dešti podařilo sehnat.

18.den - neděle - 31.8.2014

Ráno bychom rádi navštivili nějaké bohoslužby, ale nedaří se nám najít otevřený kostel. V infocentru se dozvídáme, že bohoslužby jsou tuto neděli pouze katolické a až od 12h, ale dostaneme tip na zajímavý kostel nedaleko, který bychom jinak určitě minuli, protože je dobře schovaný kus od hlavní silnice za zelenými kopečky - buch, najednou bílá moderní stavba půl kužele jako věž a půl válce jako loď. No mazec. Dveře otevřené, nikde nikdo, tak alespoň nakoukneme dovnitř a zjišťujeme, že kostel byl postaven už v roce 1976 - další překvápko.

Provází nás vytrvalý a prudký déšť a tak stavíme až u jezera Jökulsarlón, kde se odlamují kry z ledovce Vatnajökull a plují po jezeře až do moře - dechberoucí podívaná, přestože vidíme z jezera jen kousek a kvůli prudkému dešti Anežka ani nevyleze z auta, Jirka se na chvíli odváží a vrací se za pár minut jako vodník. Pobaví nás ale obojživelná loď, která naloží turisty na parkovišti a pak si to po kolečkách hasí k jezeru.

Jelikož stále vytrvale prší a k tomu se přidává silný vítr, který v nárazech slušně zahýbe i volantem auta, rušíme další výšlap, tentokrát po NP Skaftafell. Místo toho se v informačním centru v Kirkjubaejarklausturu (a pak, že Eyjafjallajökull je nejhůře vyslovitelné islandské pojmenování :-)) podíváme na film o NP Vatnajökull. A chvíli poté míjíme vodopád, který je silným větrem od moře každou chvíli úplně zastaven, ba dokonce obrácen směrem vzhůru.

Najednou se roztrhnou mraky, přestává pršet a z z mlhy před námi vyroste jako zelený útes uprostřed černého lávového moře pahorek Hjörleifshöfdi a nad ním modrá obloha. Rychle vybíháme nahoru, pokocháme se pohledem na obrovskou černou pláž na kterou se valí bílé vlny a zas utíkáme dolů. Do auta dobíháme už s prvními kapkami deště, úplně omámeni mystickým kouzlem tohoto místa a taky tou neuvěitelnou shodou náhod - po zbytek dne už zase vytrvale prší.

Ve Víku si prohlížíme lávové jehly Reynisgraugur, ale jen z auta z dálky. Míjíme Skógafoss, ale kvůli mlze není ze silnice skoro vidět. Večer v kempu zjišťujeme na wifi, že dnešní příšerné počasí způsobil zbytek tlakové níže, která minulý týden řádila jako hurikán v Karibiku.

19.den - pondělí - 1.9.2014

Podle předpovědi počasí má být bez deště pouze dopoledne a tak vyrážíme brzy ráno směr tzv. Zlatý trojúhelník, což je trojice nejznámějších islandských zajímavostí. Jako první je v pořadí Gullfoss (Zlatý vodopád), kde na obrovském parkovišti jsme jako první a sami. Vodní tříšt a vítr jsou poněkud proti tomu, abychom zůstali dneska suší, ale to nevadí, dunivý vodopád za to stojí. Další zastávka je u Geysiru - vodního zřídla, které dalo jméno všem ostatním gejzírům na světě. Bohužel dnes už ten pravý Geysir téměř nepremává, ale hned vedlejší gejzír Strokkur se docela předvádí :-) Rychle pospícháme k poslednímu bodu programu - Thingvelliru, ale Norové jsou v předpovídání počasí (i toho islandského) neuvěřitelně přesní. Kolem dvanácté začne krápat a nám nezbývá než obědvat v autě s čekat, jestli se to trochu neumírní. Thingvellir je asi historicky nejvýznamější islandská oblast, protože v tomto širokém údolí, kde se od sebe stále pomalu vzdalují eurasijská a severoamerická tektonická deska, se od roku 930 scházel první demokratický parlament na světě - Althing - založený islandskými vikingy. Při obchůzce nás tak jako tak zastihne slušný déšť, ale po třech týdnech na Islandu už se tím vůbec nenecháme rozházet a pokračujeme dále procházkovým tempem. Kolem půl třetí už za vydatného lijáku míříme zpět do Reykjavíku, uzavřít naši islandskou okružní jízdu.

Během odpolední špičky první školní den se doplácáme skrz město do obchodního centra Kringlan, kde vyřešíme vrácení daní za suvenýry a následně v supermarketu počítáme, co koupit, aby nám nezbyl žádný cash. Nakonec zbyde 7ISK (něco přes českou korunu) jako suvenýr. Během večeře na parkovišti nákupního centra přemýšlíme, jak budeme balit ten nepořádek, co v autě za těch 10 dní máme, když vytrvale prší, a rozhodneme se využít jako útočistě kemp. V klidu si pod střechou sbalíme, uvaříme poslední jídlo a pro další turisty necháváme k dispozici nevyužitou bombu a zapalovače.

Cesta na letiště je první v noci a Anežka se těší, že využije dálkové světla i jinak, než k upozorňování ostatních řidičů, že nesvítí. Chyba lávky, silnice je až k letišti osvětlená. Zaparkujeme na odpočívadle kousek od letiště (už tam jedno auto z podobných důvodů stojí), rozložíme sedačky v autě a snažíme se alespoň těch několik hodin využít k spánku. Máme ale spacáky sbalené hluboko v krosnách a tak musíme co hodinu na chvíli zatopit, abychom do rána nezmrzli.

20.den - úterý - 2.9.2014

Před šestou ráno už vstáváme zimou a sledujeme z auta přistávající flotilu Icelandairu - asi 10 letadel za sebou. Vyklízíme auto a přejedem na parkoviště naší půjčovny, kde ho zanecháme s klíčky u nádrže. Snídáme na letišti a pozorujeme povalující se hromadu vojáků z U.S. Air Force. V celém letadle je jediné volné místo, zrovna vedle nás :-) Naposledy zamáváme Islandu, který rychle mizí v nízkých mracích, ještě stihneme zahlédnout Modrou lagunu a pak už jen bílo.

Na letišti v Manchesteru oceníme, že disponujeme elektronickými pasy, protože tato fronta je suverénně nejkratší. Po chvilce šklebení nás oba kamera správně rozpozná a jsme vpuštěni na půdu Spojeného království. Z míry nás lehce vyvádí množství lidí, kteří se neustále někam hrnou, na to teď nejsme zvyklí. Po příjezdu vlakem do města si připadáme úplně jako z jiné planety - všude vysoké domy, auta a chodci (ještě k tomu z druhé strany, než by je člověk čekal), neustále někde něco bliká, hraje a troubí.

Lehkou oklikou šťastně dorážíme do hotelu, kde obědem a rozložením stanu (aby uschnul konečně) okamžitě zašpiníme pokoj. Kolem čtvrté odpoledne vyrážíme do víru velkoměsta. Projdeme kolem univerzity, jakožto fanoušek Mazaného Filipa se Jirka musí vyfotit na Canal Street, lehce rozladěn tím, že zrovna v těchto místech začíná Gay Village, ještě notně vyzdobená po slavnostech o víkendu. Kolo na Piccadily Garden z neznámých důvodů nejezdí, tak pokračujeme do čínské čtvrti, kde nahlédneme i do pravého čínského supermarketu a nestačíme se divit. Nejvíc nás asi dostane chladící box, kde se válejí v novinách zabalení krabi, nějaké mořské příšery, v přepravce jen tak naházená prasečí ouška a v kýblu plném špinavé vody se válí cosi úplně neidentifikovatelného. Hygiena z Evropské unie by šla do kolen, ale místní jsou zjevně zvyklí a vesele nakupují.

Kolem radnice pokračujeme nákupní čtvrtí ke katedrále. Bohužel zrovna, když vcházíme dovnitř, tak nás pán vypoklonkuje, že zrovna zavírá. Unavení nasedáme na zelenou linku free city shuttle busu a projedeme celou okružní trasu po centru. Pomalu se vláčíme přes město zpět do hotelu a chceme ještě najít památník Alana Turinga, který má být v Sackville parku. Potemnělý park je ale plný pochybných individuí, posedávajících po lavičkách, tak to raději vzdáme, protože stejně nic jako památník v parku nevidíme. Narazíme ale aspoň na sochu sedící ve vaně, kterou identifikujeme na Archiméda.

V hotelu večeříme poslední bezlepkové express menu, které ohříváme teplou vodou v umyvadle :-) Co nás ale před spaním pobaví, je svítící sprcha, co mění barvu podle teploty.

21.den - středa - 3.9.2014

Ráno necháváme batohy v luggage-roomu v hotelu a fialovým shuttle busem vyrážíme do města. Máme v plánu vystoupit na nádraží za řekou, ale řeku jsme neregistrovali, stanice nehlásí a když zjistíme, že už se zase vracíme, tak vystupujeme u radnice na Albert Square. Chceme si prohlédnout knihovnu a hned u vchodu už se k nám žene pán s letáčkem, vysvětluje nám, že určitě musíme navštívit místnost, kde mají vystaven jeden z nejstarších útržků Nového Zákona na světě, a pak taky určitě musíme vidět záchody ve druhém patře. Zdá se nám to úsměvné, ale provedeme vše tak, jak nám bylo doporučeno a nelitujeme, záchody jsou totiž původní se vším všudy :-)

Dnes už se nám i podaří dostat se do katedrály. Pán, co nás včera vyhazoval, nám teď vnucuje letáky a dává se s námi do hovoru. Posléze se ukáže, že nemá nejmenší tušení, že existuje ČR, natož kde leží. Ještě vtipnější je, že přitom má letáky o katedrále v češtině :-) Prohlédneme si údajně nejširší katedrálu v Anglii (opravdu je snad širší než delší) i boční kapli s památnými židličkami na padlé manchesterské vojáky.

Snažíme se najít tu řeku, kterou jsme ráno ani z busu neregistrovali, nakonec se ukáže, že je to spíš taková odpadní stoka. O příjemné procházke po nábřeží nemůže být řeč a tak jdeme raději vyzkoušet obligátní fish&chips u Mr.Chips. Přesyceni omastkem vracíme se do hotelu a uděláme ještě jeden pokus o nalezení památníku A.Turinga. Ukazuje se, že opravdu je v Sackville Park, akorát je to postava sedící na lavičce - proto jsme ho v noci mezi těmi povaleči neviděli. Výzva pro MMIB: Alan Turing měl za sebou na lavičce tuto šifru: IEKYF ROMSI ADXUO KVKZC GUBJ ;-)

Na letišti už se neděje nic zvláštního, karabina připnutá na příručním zavazadle i počtvrté bez problému projde bezpečnostní kontrolou (jen v Praze si celník pak ještě ověřil, co to vlastně je). Pozorujeme světýlka při přistávání a šťastně dosedáme na ruzyňskou ranvej. Díky elektronické pasové kontrole (naše letiště jde s dobou!) jsme venku rychle a jedme domů. V autobuse ještě upozorníme nějaké Britky, že si musí označit lístek (kolikrát už jsme v Praze viděli cizince hádající se s revizorem, že přecí lístek mají, ale nebyl označený).

Doma nás čeká pohled z Holandska od Romči a Patricka a sucho a teplo :-)