Francie

1. den - středa - 3.6.2015

Ráno v klídku sbalíme svých pár švestek, ukazuje se, že boudermatka úplně přesně na milimetr pasuje do kufru, a vyrážíme směr plzeňská dálnice. Chceme brát benzín ještě u nás, ale ukazuje se, že nejlevnější byl v Praze, takže nám pak nezbyde nic jiného než na Rozvadově prostě natankovat a dáváme rovnou oběd. V Německu se chystá summit G8 a jsou hlášené zvýšené policejní kontroly, tak očekáváme, že nás hned za hranicemi budou stavět a zkoumat, co si všechno vezeme na dovolenou. Nakonec ale frčíme přes Německo úplně hladce, brzdí nás akorát předjíždějící se kamiony a zácpy kolem velkých měst. První německé policejní auto zahlédneme až u Karlsruhe a ještě v protisměru.

Přejíždíme Rýn do Francie a dostáváme se do Strasbourgu. Chvíli nám zabere než najdeme vhodné parkování, ale nakonec je zadarmo a trochu deší procházka do centra nám po celém dni sezení nevadí. Vzhledem k tomu, že nemáme žádnou mapu (žádného) města, jdeme do centra "po čuchu" a nakonec se ukáže, že jsme to vzali kapku "od lesa" (což se posléze stane železným pravidlem), ale ve Francii je spousta hezkých památek a zajímavostí téměř na každém kroku, takže si v klidu brouzdáme a smějeme se turistům, kteří zběsile hledají v mapách a snaží se zorientovat. Hlavní štrasburskou katedrálu s jednou nedostavěnou věží najdeme i tak.

Vracíme se k autu kolem půl deváté a pomalu by to chtělo hledat nějaké místo na přespání. Zvolíme směr, kterým hodláme zítra pokračovat, chvíli nám trvá než se podaří trefit i správnou silničku ven z města, ale za soumraku už jedeme mezi poli a vyhlížíme nejlepší místo pro bivak. Nakonec trefíme štěrkovou odbočku, kde je po chvíli zákaz vjezdu, ale už je skoro úplná tma, takže to parkujeme na první pole, rychle postavíme stan, kapku se umyjeme a usínáme

2. den - čtvrtek - 4.6.2015

Ráno vstáváme časně, i když traktor, co slyšíme naštěstí nejede na stohy na našem poli. Snídáme až na parkovišti u supermarketu v Saverne, naladíme si k tomu rádio a ejhle, nějaká povědomá hudba, a on to "Jánašek" a posléze "Dvoršak" na stanici Musique :-) Po snídani pokračujeme na Nancy, kde si před městem vystojíme několikakilometrovou ranní zácpu, ale nakonec se na parkoviště nějak dostrkáme a pokračujeme v tradici prohlídek města tzv. "od lesa" - když už to chceme otočit k autu, narazíme na nejhonosnější část města. Ovšem nemůžeme vynechat ani klasické francouzské trhy, kde se kocháme zeleninou a ovocem podobně jako několika místními katedrálami.

Nechce se nám už dnes po dálnici, tak si to kroutíme směrem na Fontainebleau po menších silnicích, slunce dost připaluje, chladíme se na zastávkách u lesíků. Do Fontainebleau přijíždíme kolem paté a zjišťujeme, že zámek i zahrady už jsou zavřené. Stihnem si projít aspoň nádvoří a skrz plot vyfotit trochu zahrad, než nás (a dalších deset Asiatů) vyžene sekuriťák na kole. Přesouváme se do jediného místa, které máme pro tuto dovolenou opravdu naplánované - kemp v Milly-la-Foret, srdci místních skalkami posetých lesů. Kemp je hodně plný, všude Němci, všichni sedí/leží na boudermatkách, mezi stromy natažené slackliny a po zemi se povalují kousky tejpu. Prostě boulderová sebranka všeho věku, a to vážně včetně kojenců a důchodců; leze celá rodina.

3. den - pátek - 5.6.2015

Ráno balíme věci a popojíždíme z kempu na parkoviště s výchozími trasami a vyrážíme plně vyzbrojeni do lesa. V rámci rekognoskace terénu se trochu neplánovaně vydrápem i na nějaký kopec, což nás v už tak dost dusném dopoledni ještě trošku víc zahřeje. Slezeme dolů a už přímo do náruče pěkné boulderové oblasti a dokonce trefujem i celý okruh v naší obtížnosti, paráda. Kámen, kam se člověk podívá, všude nějaká cesta a skoro ani nevíme, že tu je několik dalších skupinek lezců, tak se to rozptýlí. Ani nevadí, že cesty na sluníčku se lézt nedají (rozpálený kámen prostě nejde udržet v ruce) i ve stínku jich je tu dost a dost. Lezeme, odpočíváme, lezeme, obědváme, lezeme, odpočíváme, lezeme, no a pak nám došla voda, ale stejně už jsme z toho vedra zmožení i tak, takže se pomalu vracíme k autu.

Bandasky máme dostatečně oteklé, takže popojíždíme na jiné parkoviště a jdeme se projít už jen tak nalehko, trefujeme zrovna naučnou stezku, z které se naučíme akorát to, že naučné stezky nejsou to pravé ořechové. Vedro už nás ale udolalo a přesto, že už je pozdní odpoledne, nevypadá to, že by se mělo ochlazovat. Jedeme do kempu v Grez-sur-Loing, který už není tak čistě boulderový, ale bouchačů je tu také dost, a neustále někdo chodí v plavkách někam z kempu a do kempu. Pán nám jede ukázat naše dnešní nocoviště ve svém golfovém vozítku (je to teda asi 100 metrů, ale zjevně ho to hodně baví si v tom jezdit). Rychle rozhodíme stan a jdeme zkoumat, jak je to s tím koupáním. Nakonec zjišťujeme, že se všichni ochotně ráchají v hodně líné řece, kde se nad hladinou vznáší asi tak miliarda komárů, takže chvíli váháme, ale nakonec smočíme jen nohy a jdem se vysprchovat.

4. den - sobota - 6.6.2015

Dnes nás znovu čeká velký transfer, tentokrát na jih, takže vyrážíme hezky zjitra, nejdřív po dálnici, pak už mimo, což byla možná trošku chyba, protože je sobota a snad ve všech městech jsou nějaké trhy, akce, uzavírky. V 11:15 ale slavnostně dorážíme do Clermont-Ferrand, kde nás vítá celá rodina Gruet. Než si však dáme pauzu, čeká na mě ještě jedna zkouška řízení - vyjet do třetího patra jejich podzemních garáží a zaparkovat, což se mi s navigací Bernarda úspěšně podaří, aniž bych odřela jakékoliv auto.

Zatímco Bernard finišuje makrelu k obědu, vykládáme a holky nám udělají koncert na kytaru a housle. Odpoledne mají ale všichni nabitý program (judo, tanec, náboženství), tak my si rychle prohlédneme centrum města a zase vyrážíme dál na cestu, přímo do sopečných hor, které jsou v okolí. Zastavíme si na procházku kolem jezírka a pak pokračujeme do horského střediska Mont-Dore. Při procházce městem laborujem, co s načatým odpolednem, počasí je takové všelijaké, ale zas by bylo škoda si tady někde nevylézt.

A protože jsme trochu blázni, volíme nakonec čtyřhodinovou túru na rovnu nejvyšší místní horu Puy de Sancy. Vyjedeme ještě kus nahoru ke sjezdovkám a o půl šesté vyrážíme s tím, že když vydrží počasí, tak to za tři hodiny dáme a do tmy to stihnem, ale pro jistotu balíme dost jídla, oblečení i čelovku. Nasazujem raději docela tempo, nahoru to jde vždycky líp, a sledujeme, jestli se převalí mraky, co aktuálně zakrývají vrchol. Vyfuníme do sedla, čas máme dobrý, ale dál je to do mraků a ta všude okolo bublající bouřka nás v rukou hůlky mající zrovna klidem nenaplňuje, tak se rozhodneme to nehrotit a balíme to. Puy de Sancy zůstává nedobyt.

Cestou dolů doháníme skupinku, co šla shora proti nám, tipujem je, že se nahoru vyvezli lanovkou a podobně jak my teď utíkají před bouřkou, akorát se rozhodnou pro strmou zkratku přímo po sjezdovce. Mlaďoši pádí dolů, ale poslední babička hned zkraje uklouzne. Jsme ještě kus nad nimi, zatím jen pozorujeme, připraveni zasáhnout s naší novou lékárničkou (jsme teď čerstvě proškolení o první pomoci, tak si připadáme jak největší záchranáři :-)), za chvíli ale signalizují, že je vše OK, babička se zvedá, na krvácení to nevypadá, možná trochu odřenina. Vyhodnotíme, že jich je dost, půlka z toho chlapi a případnou záchranku si jako Francouzi zavolají taky sami, tak pokračujeme dál po značené cestě a zdálky pozorujeme, jestli se z nich ještě někdo další na té sjezdovce nepřizabije. Naštěstí to zvládnou již bez újmy, ale asi si budou dlouho pamatovat, že ne vždy je zkratka dobrá volba...

Povečeříme na parkovišti a pak se přes hory kroutíme dál směrem k dálnici na jih. Níž v údolí to pro dnešek zakončíme na poli za městečkem Saillant. Trochu to tu žije, ve vzduchu mouchy na zemi myši, ale kilometrů už bylo dneska dost.

5. den - neděle - 7.6.2015

Brzy z rána nás budí alarm auta, vystřelíme ze stanu a snažíme se zjistit, co se děje. Nikde nikdo, auto vypadá nedotknuté. Hmm, zajímavé. Když už jsme vzhůru, tak balíme a ke snídani popojíždíme ještě kus níž do údolí, kde začíná vylézat sluníčko. Posléze se posunujeme do Issoire, kde kupujeme bagetu v jediném otevřeném obchodě široko daleko. Míříme dál na jih po dálnici, celá pasáž z Clermont-Ferrand až po Montpellier je zadarmo, vyjma mostu u Millau. Zastavujeme se krátce na vyhlídce na viadukt Garabit a z dálnice sjíždíme ke Gorges du Tarn.

Po obědě a krátké procházce v Ispagnacu vjíždíme na úzkou silnici do kaňonu. Přestože hlavní část kaňonu do Les Vignes má jen 42 km trávíme zde úplně celé odpoledne. Zastavujeme snad v každé vesničce, procházíme malé uličky a když je to možné, osvěžujeme se v řece. Uvažujeme nad výšlapem, ale kvůli strašnému vedru, to vzdáváme a váháme, zda se raději nevykoupat, což nám nakonec překazí blížící se mraky a zanedlouho bouřka.

V dešti vyjíždíme na vyhlídku do kopce a při čekání rozmýšlíme, jestli si nedat venku sprchu, brzy ale přestane pršet úplně. Z vyhlídky přejíždíme do města Millau a vyjíždíme nahoru k dálničnímu odpočívadlu, odkud vede chodník na vyhlídku na dálniční most přes Millau - nejvyšší most v Evropě. Soudě podle několika parkovišť na dálničním odpočívadle a odděleném parkovišti pro auta mimo dálnici, je to opravdu vyhledávaný turistický objekt.

Přijíždíme do kempu v Millau, brána otevřená, jdeme zkoumat, jak je to s recepcí. Najednou zase alarm našeho auta. Doběhneme zpět, ale stejná situace jako ráno... Nicméně kemp vypadá poměrně dost opuštěně, záchody a sprchy vypadají za mřížema. Najednou se odkudsi vynoří paní s kartáčkem. Umí ovšem výhradně francouzsky, tak pořád opakuje jen "ouvert, ouvert". Po večeři ještě zkoumáme, co za psíkusy provádí náš alarm. Nakonec zjistíme, že auto má jakousi kontrolu vnitřního prostoru a začně houkat, když se uvnitř zamčeného auta něco pohne. Dneska se nám tedy o zábavu postaraly mouchy, které se v autě ubytovali už včera večer.

6. den - pondělí - 8.6.2015

Ráno se přišel pán z recepce přihlásit, abysme zaplatili. Neuměl ani slovo anglicky a nebral karty, ale jinak to byl kempík pěkný. Vyrážíme dál, ještě se na chvíli zastavujeme v informačním centru přímo pod mostem, dozvídáme se, jak stavba probíhala, a pak už míříme do městečka Roquefort-sur-Salz. Jak název napovídá, právě zde vznikl první sýr s modrou plísní, slavný "rokfór". Je hrozné dusno, tak jsme rádi, že expozice jednotlivých firem o výrobě sýra jsou situovány přímo do sklepů, kde kulaté bochníky sýra obvykle zrají. V jednom obchodě nakonec i kupujeme kus opravdového rokfóru jako ochutnávku. Přestože ho sympaticky dostáváme do izolované tašky, je nám jasné, že ten víc než týden až zpátky domů nevydrží, takže máme v plánu to všem akorát napsat a večer ho na pláži sníst (spolu s nějakým dobrým vínkem).

Pokračujeme dál po dálnici na jih, dalším bodem je Cirque de Navacelles. Když sjíždíme z dálnice, zaujme nás kopec s křížkem navrchu, tak si v městečku zastavíme a chceme si udělat procházku. Ovšem, zcela klasicky, jak začneme stoupat, přiblíží se bouřka, takže k železnému kříži, široko daleko nejvyššímu bodu, nakonec raději nevylezeme.

Míříme dál k Cirque de Navacelles, zřejmě jsme úplně netrefili cestu, protože se začíná hodně změnšovat a zužovat, projíždíme dvory zemedělských usedlostí, taky se nám podaří přejet hada, co se vyhříval na asfaltu, až nakonec za slušného lijáku dorazíme na okraj kráteru. Poobědváme v autě a pak mezi deštíky vyběhneme vyfotit Navacelles shora. Nabízí se tu 12 km túra po okraji kaňonu, dolů do vesničky a zase zpět, ale pohled šedivá bouřková mračna nás ujistí, že by to nemělo cenu.

Uzoučkou klikatící se silničkou sjíždíme dolů do Navacelles. Zatím prší lehce a je pořád dusno, tak volíme strategii, čím míň na sobě, tím míň toho zmokne a vyrážíme hodně nalehko. Projdeme vesničku, vylezeme k Madoně, která stojí na kopečku a na všechny strany se zdvíhají stěny kráteru. Zpět ve vesnici nás ještě zaujme říčka a šumění vodopádu. Vydáváme se na průzkum, z cesty se úzká lehce vyšlapaná stezička, která u laguny úplně mizí, ale vodopád už musí být podle zvuku blízko. V sandálech boulderujeme přes mokré kameny nad lagunou s tím, že už jsme stejně mokří, jen by to chtělo ten foťák kdyžtak zachránit. Risk je zisk, naskýtá se nám pohled na krásný vodopád. A nahoře nad ním stojí na vyhlídce banda důchodců s těžce nám závidí, že z toho vodopádu narozdíl od nich něco máme :-)

K večeru dorazíme přes Montpellier až k moři. Vytáhneme rokfór a víno a až do hluboké vlahé noci sedíme na pláži, koukáme na moře a na kraby a vzpomínáme, kolik vrstev oblečení jsme na sobě měli posledně u moře - na Islandu :-)

7. den - úterý - 9.6.2015

Když už jsme u toho moře, strávíme dopoledne koupáním a vyrážíme dále až k polednímu směrem podél pobřeží. Na mapě nás zaujme město Le Grau du Roi zajímavě tvarovaným zálivem a ostrůvky, ve skutečnosti to ale nakonec tak zajímavé nebylo a pokračujeme dále po pobřeží. Další zastávkou je městečko Aigues-Mortes se středověkým opevněným centrem. Jedno z náměstí je plné stolečků se slunečníky patřící k restauracím a poměrně sympatické je, že ze slunečníků se čas od času na obědvající snese jemná ochlazující sprška. Člověku pak v tomhle vedru jisté lépe chutná :-)

Inspirací pro naši dovolenou bylo tentokrát několik dílů časopisu Země světa, podle kterých jsme vytipovali, co by stálo za návštěvu, ale konkrétní itinerář tentokrát nemáme, navštěvujeme spíš místa, kam nás tak oči zavedou. Další v plánu je město Arlés. Procházíme křivolakýma uličkama starého města a přemýšlíme, jestli tu měla být ještě nějaká zvláštní zajímavost. Upozorní nás pohled na pohlednice, kde je vyfocená ze všech stran místní býčí aréna - to je ono. Trochu nás udivuje, že tu všude mají tak krátké otvírací doby památek. Přišlo by nám logičtější, kdyby zavřeli přes poledne, když je vedro a stejně se nikomu nikam nechce, a pak měli otevřeno déle do večera, stejně je světla a tepla dostatek. Tentokrát ale stíháme ještě poslední otevřenou půlhodinu a po zakoupení lístku ještě zjistíme, že platí pro nedaleký amfiteátr. Tak si uděláme důkladnou, ale rychloprohlídku arény a utíkáme k amfiteátru, kde nemůžeme najít vchod, takže ho celý oběhneme a dobíháme k pokladně 2 minuty po domnělé zaváračce, naštěstí amfiteátr má pro takové experty, jako jsme my, o půl hodiny delší otvírací dobu :-)

Dále míříme do Nimes, kde už raději parkujeme v podzemních garážích v centru, abysme si ušetřili další pochod někde z periferie, přeci jen už je docela večer. Místní arénu máme v dobré paměti, takže míříme přímo k ní a pak brouzdáme městem a hledáme ještě Pantheon. Objevíme snad úplně všechny antické i neantické památky v Nimes, ale Pantheon nikde. Už to vzdáváme a hledáme vchod do garáží, abysme stihli zaplatit, než nám začne další hodina, když se najednou před námi zjeví Pantheon v celé svojí kráse. A pak ho ještě jednou objíždíme při výjezdu z garáží.

Pro dnešek už toho courání po městech bylo víc než dost, je to v tom vedru docela náročné. Stanujeme v kempu s veselým názvem "la Sousta" kousíček od Pont du Gard, kam máme namířeno zítra po ránu.

8. den - středa - 10.6.2015

Ráno necháváme auto v kempu a jdeme kousek pěšky k Pont du Gard. Kempování tady byl dobrý tah, protože celá noc v kempu nás vyšla levněji než pouhé zaparkování u akvaduktu. Prohlížíme akvadukt ze všech stran, nahoru se nedostaneme, je mimo sezónu, tak si projdeme alespoň přilehlé zahrady se sady olivovníků. Původně jsme se chtěli i koupat, ale od rána je zataženo, tak nám nakonec postačí voda jen po kolena.

Po poledni vyrážíme do Avignonu. Zaparkujeme na parkovišti u supermarketu, jak je naším dobrým zvykem, a jdeme do centra. Po cestě podcházíme železniční most a proti nám frčí houkající sanitka. Před mostem zabrzdí a spolujezdec otvírá dveře. Divíme se, co se děje, na dopravní nehodu to tu opravdu nevypadá, ale ukáže se, že záchranář jen kontroloval, jestli se pod most se sanitkou vejdou. Asi tam nejezdí moc často...

V průběhu prohlídky města se strhne slušný liják. Schováme se do nejblžší budovy, která se nakonec ukáže jako radnice. Zdaleka nejsme sami, kdo se sem před deštěm uchýlil, paní, co hlídá jakousi výstavu abstraktního umění ve foier se nestačí divit, jaký je najednou o obrazy zájem :-) Po dešti míříme k papežskému paláci, dovnitř se nám moc nechce, tak se před dalším lijákem schováváme v portálu kostela u paláce, kde se po dlouhé době potkáváme s nějakou českou skupinou důchodců - ani nám ti Češi nechyběli. Ze zahrad u paláce pak ještě fotíme známý avignonský most do půli řeky a bouřku nad protějším kopcem.

Z Avignonu pokračujeme na východ, kolem malebné vesničky Gordes na kopečku, přímo do náruče Provence, za kterou tento kraj prohlásíme, když míjíme první levandulové pole. U Rustrelu to vypadá brzy na další bouřku, tak raději pro dnešek končíme a odbočujeme do kempu, kde musíme vyjet šílený kopec po rozmlácené cestěm, abychom mohli stanovat na rozbahněném písku... trošku slabší.

Volá Kristi, jaké je číslo ašeho bytu, že jdou na tu domluvenou večeři. Aj, tak to jsme se o týden sekli... Píše Adél, že se mám neprodleně ozvat vedoucímu diplomky. Nóó, vypadá to, že týden inkognito dovolenky by prošel, ale ani o den déle... Prší. Sháním wi-fi.

9. den - čtvrtek - 11.6.2015

Měst už bylo dost, dnes zas trochu přírody. Ráno je krásně vymeteno, balíme stan, který je komplet od písku, a popojíždíme k červeným skalám s přitažlivým názvem Le Colorado Provencal, kde si uděláme půldenní parádní výšlap s podtitulkem 50 odstínů oranžové :-) Končíme okruh, když už začne být docela vedro a do skal se začnou hrnout mraky turistů. K obědu nás pak na parkovišti v autě čeká stále ještě studená Kofola, to můžem. A při odjezdu ještě zjistíme, že kdybychom bývali přijeli o trochu později, museli bychom za parkoviště platit 5 €. Tak to se vyplatilo si přivstat po všech stránkách.

Na této cestě je naším věrným společníkem navigace v telefonu, chvíli nám trvalo, než jsme se skamarádili, ale v městech je bezvadná, cestu bez mýtných bran hledá také spolehlivě. Akorát se občas stane, že přijede na křižovatku, kde vedou 4 cesty vpodstatě rovně a ona zahlásí "mírně vpravo", pak prostě volím náhodně a obvykle brzy následuje ono okřídlené "přepočítávám...". Ale protože nikam nepospícháme a je nám úplně jedno, kudy pojedeme, dostáváme se na zajímává místa. Jako v případě cesty do Orange, kdy jsme jeli po krásné silničce skrz provensálské kopce, tu a tam olivovník, slunce praží do kamenité stráně. Dolů sjíždíme zalesněným údolím a nemůžeme se ubránit představě, že právě možná sem situoval Jean Giono svého Muže, který sázel stromy.

V Orange si vyhlédneme parkovací místo v centru hezky schované pod stromy, nicméně ani při nejlepší vůli se nám nedaří přesvědčit parkovací automat, aby s námi spolupracoval, tlačítek má asi padesát, takže namačkat správnou kombinaci zjevně nezvládáme. Pustíme ke stroji místního pána a ukazuje se, že kombinace je značně netriviální. Snažíme se s ním anglicko-francouzsky dorozumět, co máme udělat, po chvíli boje se nám podaří z toho vylámat lístek na půl hodiny, ale nejsme si vůbec jistí, že to byl košer postup. Takže raději posléze přeparkujeme na parkoviště, které není tak daleko, ale stínku je tam opravdu jen stopové množství. Vzhledem k tomu, že už budeme opouštět Provence, chceme koupit nějaký ten suvenýr, ale ukazuje se, že sehnat provensálské koření uprostřed Provence, není zdaleka tak jednoduchý úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát :-)

A abychom dostáli tomu, že na pořadu dne jsou přírodní zajímavosti, pokračujeme do Gordes de l'Ardéche. Oproti kaňonu řeky Tarn vede mnohem širší cesta po horním okraji, což je příjemné hlavně při míjení se s protijedoucími vozy. Podél cesty je rozeseto 11 bezvadných "balkónků" s vyhlídkami na nejzajímavější místa kaňonu. Ukazuje se, že asi nikdo nemá takovou vytrvalost jako my, aby navštívil všech 11 zastávek. Na jedné vyhlídce nás zaujme starší německý manželský pár, který ze svého "trambusu" vyskočí s obrovskou videokamerou. Je zase zaujme, jak se láduju bagetou a kozím sýrem, a tak se dáme chvíli do řeči.

Slunce se začíná konečně klonit k obzoru a zvedá se lehký mistral, abychom si ještě užili trochu té Provence. Poslední zastávka je u skalní brány Pont d'Arch, kde se pro změnu dostáváme dolů k vodě. Stojíme po kolena ve vodě a pozorujem, jak připlouvá na kánoi zarostlý Robinson. Poetickou chvíli naruší až příchod několika dam pozdně středního věku a my se nemůžeme ubránit srovnání s reklamním plakátem na Babovřesky, který nás před časem v Praze oblažoval na každém kroku. Robinson naloží loďku do přistaveného transitu a i my jdeme k autu. Jde k nám paní a na něco se ptá, odvětíme, zda hovoří anglicky? "Yes, I do." No nekecej, to je první člověk, co tu umí anglicky a ještě odpoví celou větou!

10. den - pátek - 12.6.2015

Kempovali jsme kousek od Pont d'Arch v překvapivě levném kempu (kousek dál byl jiný, co stál skoro dvakrát tolik). Ráno je zataženo, v noci pršelo, ale to nám nevadí, aspoň jsme se ve vysoké trávě zbavili části toho pískového nánosu na stanu ze včerejška. Dnes máme v plánu transfer do Alp, takže vyrážíme na sever. Nejdřív je ještě pěkné údolí, ale pak svištíme po rychlostních silnicích nijak zvlášť zajímavou krajinou, dost to asi dělá i to počasí. Zaujmou nás až mnohakilometrové sady vlašských ořechů před Grenoblem.

V Grenoblu nás vítají známe "bubliny" - lanovka na pevnost Bastille, alpské panorama za městem ale skrývají šedivá mračna. Prohlídku města pokazí déšť a naši náladu pokazí slečna v infocentru, která nám sdělí, že pršet celý den má i zítra a to tady i v Chamonix, kde jsme měli na zítra vyhlédnutou túru.

Šedivé mraky se na chvíli roztrhnou a svítí slunce, dostáváme naději, že by třeba možná... Na wi-fi to tu nikde nevypadá, píšeme domů, co na to říkají Norové? Bohužel jsou i oni skeptičtí, v následujících dnech má vytrvale pršet a to jak v Alpách, tak celém Švýcarsku. Nejsme rádi, ale pokračujeme dál směrem na Albertville. Tady je teď zrovna hezky, jdeme se projít po městě a laborujeme, co zítra. Alpy zřejmě nemají cenu, ale dovolenou máme až do úterý. Pojedem tedy ještě víc na sever, zkusíme to objet a dát výšlap třeba ve Schwarzwaldu? Ráno moudřejší večera, je tu kemp, asi to nemá cenu hnát až do toho Chamonix, když má být hnusně. Plán, že uvidíme Mont Blanc se pomalu ale jistě rozpouští :-(

Kempu šéfuje veselá paní, hovoří plynně anglicky a na dotaz na počasí se zasměje - jó, dneska mělo celý den pršet a slunce vůbec nezalezlo, kytky jsem teď musela zalívat, na zítra taky hlásí celodenní déšť, tak třeba bude pršet tak jako dneska. To nám pozvedne náladu a jdem se ještě projít do středověké vesničky Conflans kousek nad městem.

11. den - sobota - 13.6.2015

Ráno vstáváme v šest s dychtivým pohledem na oblohu. Přijde nám trochu potrhaná, tak se rozhodneme to přeci jen risknout, třeba vyjde aspoň půldenní túra. Rychlým pohledem na navigaci najdeme nějaké parkoviště dostatečně vysoko v kopci a vyrážíme. Expedici zastavuje už zavřená brána kempu. Aj, to jsme nedomysleli, no nic, otáčíme, vyrazíme pěšky. Naštěstí nás ale vidí paní domácí a běží odemknout.

Vykroutíme 14 km serpentin (autíčko se statečně drží) do Col des Cyclistiques, končí asfalt, auto za námi pokračuje vzhůru, ale to budou nejspíš místní lesníci, my jdeme dál pěšky. Mrknem na rozcestník, hmm tak třeba Haute des Pré, to zní dobře, a vyrážíme svižně vzhůru. U obranné věže (Blockhaus des Tétes) je i mapa, lehce měníme směr na La Roche Pourrie. Za chvíli se začne konečně víc otvírat les a vidíme konečně do údolí. Počasí vypadá slibně, lezeme na asi jediný kopec, kolem kterého nejsou mráčky. V největším stoupáku téměř kolmo vzhůru nás předběhne pán a za půl hodiny běží zase dolů, dost si to dává. Supíme dál, končí stromy a vystupujeme na hřeben. Krásný pohled dolů na Albertville, vylezeme ještě kousek k obelisku... Oujéé, tak to jo, před námi se ve své plné bílé kráse rozloží nejvyšší evropská hora - Mont Blanc - a bez jediného mráčku.

Asi hodinu fotíme na všechy strany a nemůžeme se nabažit výhledů. Tohle vyšlo, i mistři meteorologie Norové se tentokrát sekli. Počasí v horách je holt nevyzpytatelné, tentokrát na dobrou stranu. To si zaslouží oslavu - z batohu vytahujem Kofolu, ta jediná obvykle Alpám chybí, ale tentokrát jsme vybaveni :-)

Pokračujeme v hřebenovce, ale je potřeba nejdřív slézt hodně dolů do sedla a pak si to zas vydupnout nahoru. Zpět na hřebeni laborujeme, co s obědem. Rozhodnem se ještě kousek vylézt, třeba půjde ještě vidět Mont Blanc. Polomrtví hlady vylezem ještě dva kopečky, zpoza dalšího leze půlka zasněženého masivu, to stačí. Půlku oběda koukáme na jednu stranu a pak se otočíme, abysme nějaké hory nezanedbali :-) Podle GPS cesta na dalším kopci končí, tak se rozhodnem to dolézt a pak se vrátit. Ve skutečnosti jde ale cesta pořád dál, takže přelezem ještě několik kopců až do 2312 m. Tam si lehárkuje pán a s klidem pozoruje zatahující se nebe. My ale zjišťujeme, že od auta už jdeme 6 hodiny, takže by to chtělo se začít otáčet. Hluboko pod námi vede prašná cesta k nějakým salaším, která má pro nás dobrý směr, ale jak se na ni dostat? Slezeme do sedla, odkud vede téměř neviditelná stezka dolů z hřebene, za chvíli je to ale už víceméně off-road. U salaší jsou dvě malá jezírka, která shora vybízela ke svlažení. Když k nim ale dorazíme, zjistíme, že jsou tu mraky pulců, jezírko je úplně černé. Pokračujeme dolů po úbočí zkratkou na cestu. Kousek dál po cestě stojí u zákazu vjezdu čtyřkolka - to vysvětluje, proč byl ten pán nahoře tak v klídečku. My ale musíme ještě dobře přes hodinu dolů po cestě k autu, kde končíme naší devítihodinovou túru. Z předpovídaného celodenního vytrvalého deště jsme docela slušné spálení, tak se chvíli chladíme v ledové studánce.

Kroutíme zatáčky dolů do města a je vidět, že bočním údolím se sem žene solidní smršť. V kempu se stihneme ještě rychle vysprchovat a při večeři už lije jako z konve, tak to nám tedy opravdu vyšlo :-)

12. den - neděle - 14.6.2015

Původní vize byla projet Švýcarsko údolím Rhony a do Grabündenu, kde jsme měli vytipované nějaké boulderové oblasti. Ráno už se předpověď plní, je zataženo a trochu prší, hory jsou v mlze. Proto nastupuje improvizace a naštěstí máme dostatečné znalosti krás alpské země, abychom se na pár dní zabavili i mimo hory. Překročit hranice hodláme v Ženevě. Blížíme se po menších silnicích, pak najednou zaznamenáme změnu dopravního značení a ejhle, jsme ve Švýcarsku - žádný hraniční přechod se nekonal.

Parkujeme ve vnější čtvrti města, vypadá to, že v neděli jsou parkoviště u supermarketů zavřená za závorami, tak parkujeme jinde, z francouzské cedule nám není úplně zřejmé, jestli je to zdarma či nikoli, proto se ptáme kolemjdoucích, naštěstí umí trochu anglicky, protože s němčinou jsme vůbec nepochodili. Po cestě do města se na chvíli zastavíme na festivalu vojenských kapel, je až s podivem, kolik vojenských kapel má tahle neutrální země. V jiné čtvrti procházíme bleším trhem za doporovdu jihoamerické hudby. V centru města nemůžeme minout ani pomník reformace ani vyhlášený vodotrysk na jezeře. Ale celkem důkladně procházíme celé město a k autu se vracíme značně unavení.

Objíždíme jezero směrem na Lausanne, ale pro dnešek končíme brzy v kempu v Rolle. Hned ovšem poznáme, že jsme opustili Francii, milující kempování, a to nejen na ceně kempu, ale i proto, že musíme stanovat osamoceně na vyhrazeném místečku na konci kempu a auto nechat úplně mimo. Kempem také volně prochází veřejná stezka kolem jezera, jdeme se po ní po večeři projít. Kousek za kempem míjíme poloopuštěný dům, kde v okně v prvním patře sedí nějaký kluk. Pokračujeme dál a za chvíli tenhle kluk (ve značně podivném ohozu) nás doběhne a něco zmateně blekotá. Ptáme se, co se děje a jestli mu můžem nějak pomoct, ale opakuje pořád jen, že neví. Pokračujeme dál, on jde chvíli před námi, chvíli za námi, pak nám nabízí cigarety. No, zvláštní zážitek se zvláštním člověkem. Naštěstí cestou zpět se nám ho podaří "setřást" a do stanu s námi spát nejde :-)

13. den - pondělí - 15.6.2015

Ráno sice neprší, ale nejsou vidět ani hory na druhé straně jezera, takže definitivně volíme variantu server a města. A po prozkoumání mapy i variantu dálnice. V nejbližším městě chceme na bezínce koupit dálniční známku, jsme pořád ve frankofonní části Švýcarska, takže začínáme rovnou dotazem na angličtinu, slečna klasicky jakože trochu a nakonec vysype: "la poste, droite, deux minute". Na "la postě" paní rovnou říká, že anglicky neumí a slovu "vignette" z nepochopitelných důvodů nerozumí a volá kolegyni, která naši "vignette for highway" přeloží na francouzské "vignette". Nechápem :-)

Frčíme po dálnici na sever, míjíme i nějaké vozy cyklistických stájí Cannondale - Garmin a Sky, protože právě probíhá etapový silniční závod kolem Švýcarska. A teda závodníkům rozhodně dneska nezávidíme, je opravdu hnusně. V rádiu hlásí zácpy kolem velkých měst a několik uzavřených silnic kvůli velké vodě.

Další zastávkou je Luzern, světoznámý pro svůj dřevěný krytý most Kapellbrücke, ale kromě toho je ve městě ještě druhý krytý most Spreuerbrücke, který narozdíl od prvního jmenovaného před dvaceti lety nevyhořel. Ale celé historické centrum je úžasné, a proto přestože nás ve měste chytl šílený liják a k autu jsme došli tak mokří, že jsme se museli komplet převléknout, vyhlašujeme Luzern za nejkrásnější švýcarské město.

Pokračujeme dál na sever, trochu nedobrovolně si dáme prohlídku Zürichu, když špatně odbočíme, a musíme kličkovat mezi spoustou trolejbusů a tramvají. Ale po průjezdu dalším lijákem dorazíme na hranice s Německem, kde navštíme kousek od Neuhausenu známý rýnský vodopád. Po loňsku na Islandu jsme poněkud odvykli platit za vodopády, ale těch pět franků stojí za to, člověk se dostane až na dosah bílých peřejí.

Přejíždíme do Německa, chceme kempovat za trochu levněji, což nakonec úplně výrazně nesplníme, protože zakotvíme na poloostrově Reichenau, ale vzhledem k trvalému dešti, oceňujeme pěkné zastřešené zázemí.

14. den - úterý - 16.6.2015

Ráno prší, ale to už nám tak nevadí, balíme mokrý stan a snídáme v klubovně pod střechou. Při vyjíždění z kempu vidím ve zpětném zrcátku kohoutek, ale už přehlédnu, že je u něj ještě kámen, tak trochu poškrábu lak vzadu u kola, což mě docela naštve, protože až doteď jsem řídila bez ztráty kytičky.

Dopoledne ještě věnujeme prohlídce Konstanz, v šestistém roce po upálení MJH nemůžeme vynechat návštěvu Husova domu. Mimochodem, expozice je tam nově udělaná a moc se nám líbila, ještě o to víc, když ji srovnáme s absolutním zklamáním v Komenského muzeu v Naardenu, kde jsme byli na podzim. A ani obligátní fotka kostnického koncilu nemůže chybět.

Tímto se loučíme se Švýcarskem a potažmo i naší dovolenou, ještě to trochu nostalgicky bereme po jižním břehu Bodensee a z dálky zamáváme do Amriswilu, kde jsme strávili na jaře pěkný prodloužený víkend. U Bregenz po čtvrté přejíždíme švýcarské hranice a ani tentokrát po nás nikdo nechce pasy.

Transfer po německých dálnicích je úplně v pohodě, bez zdržení projíždíme i kolem Mnichova. Na cestě je spousta kamionů, takže se občas stane, že musíme do úplně levého pruhu a to se k nám zezadu přiřítí nějaké nablýskané fáro, ale slušně přibrzdí 30 metrů za námi, v klidu počká až předjedeme frontu kamionů a uhneme a pak zase frčí doustovkou dál. Libujeme si, jak jsou Němci ukáznění a blížíme se k českým hranicím, když tu nás na doraz dojede nějaká Audi, bliká, troubí, říkám si, co je to za blbce a hned uhýbám, a ejhle, česká SPZka, tak to vysvětluje. Holt, blížíme se domů...

Kolem deváté šťastně přistáváme doma v Praze. Do 4 tisíc kilometrů schází pouhých 15 km, ale i tak to bohatě stačilo. Francie krásná, akorát to vedro... Příště už se vážně vydáme na sever zase ;-)